Je sdílení opravdu takový zločin?

Takže po dvou krátkých „glosách“ jsem se rozhodl tomu tématu podívat na zoubek trochu podrobněji. Proč? Jednak mě to osobně docela to zajímá. A za druhé to považuji  za důležitou věc. Jde tady mimo jiné o lidská práva a svobody. A také se o tom furt mluví a píše. Chodí mi pozvánky na demonstrace a protestní akce. Tož to člověka nutí o tom přemýšlet. A já, když o něčem moc přemýšlím, tak si to pak i rád napíšu.

Přiznám se bez mučení, že mi tento článek dal docela zabrat, a pořád s ním nejsem spokojený. Tohle je přece jen blog a nikoliv dizertační práce, takže je třeba držet to v patřičných mezích, což je samozřejmě na škodu věci, protože tahle problematika je poměrně složitá. Snažil jsem se to nějak systematicky uspořádat, ale nejsem si jist, do jaké míry se mi to podařilo. Takže pokud budete mít nějaké námitky, připomínky, poznámky, sem s nimi. Protože právě do diskuze na toto téma bych tímto článkem chtěl přispět.

Při tvorbě zákonů a jejich prosazování jde vždy o boj zájmových skupin. A při každém takovém boji použije každá taková skupina vždy všechny argumenty, které se jí hodí do krámu. Své dnešní povídání proto uvedu dvěma výroky, které celkem jasně definují, kde v tomto boji stojím:
1. TEN, KDO TVRDÍ, ŽE KAŽDÉ BEZPLATNÉ STAŽENÍ ČI ZKOPÍROVÁNÍ FILMU, PÍSNIČKY NEBO JINÉHO DÍLA V DIGITÁLNÍ PODOBĚ JE KRÁDEŽ, NEMÁ PRAVDU!

2. TEN, KDO TVRDÍ, ŽE KOPÍROVÁNÍ ČI STAHOVÁNÍ FILMU, PÍSNIČKY NEBO JINÉHO DÍLA V DIGITÁLNÍ PODOBĚ NELZE PŘIROVNÁVAT KE KRÁDEŽI, PROTOŽE PŮVODNÍ DATA ZŮSTÁVAJÍ NA SVÉM MÍSTĚ, NEMÁ PRAVDU!
To jsem si to pěkně zavařil, co? Kdo tedy má vlastně pravdu? Právě, že ani jeden z krajních táborů. Je to sice takové hodně otřepané klišé, ale pravda je nyní opravdu „někde mezi“.
„Třídní boj“, jehož hlavními aktéry jsou nyní různé instituce na potírání počítačového pirátství na straně jedné, a skupina Anonymous a její sympatizanti na straně druhé, je v zásadě dobrá věc, protože díky němu se toto téma opět dostalo do popředí zájmu veřejnosti. Řešením ovšem není vítězství jedné nebo druhé strany. To by byl v obou případech docela slušný průser. Řešením je dosažení kompromisu.
Dohoda ACTA, která je momentálně ústředním jablkem sváru, se týká ochrany veškerého intelektuálního vlastnictví, do kterého spadají také třeba patenty a ochranné známky. To je sice také velice zajímavé oblast, ale třeba na toto téma napíšu samostatný článek. Tady by nám to z toho dělalo trošku guláš a také se to zpravidla netýká sdílení. Padělané rolexky nenasdílíte. Zatím.
Vztah společnosti k intelektuálnímu vlastnictví se vyvíjel. Poměrně dost dlouhou dobu bylo veškeré intelektuální vlastnictví považováno za „public domain“ (i když se tomu tak neříkalo) – to znamená, že jakmile bylo jednou „venku“, nikoho nenapadlo za jeho další používání platit. Když mniši ve svých scriptoriích opisovali nejrůznější literární díla, za což je jim dodnes blahořečeno, neb tím dbali o uchování evropské vzdělanosti, rozhodně si nelámali hlavu s tím, že by za to měli autorovi díla původního zaslat nějakou finanční odměnu. Bez ohledu na to, zda to byl autor dávno zesnulý či naprosto současný. Stejným způsobem si počínali i hudebníci a divadelníci, kteří prostě hráli to, co se jim líbilo. Autoři literárních, divadelních a hudebních děl tak byli obvykle odkázáni na nějakého toho štědrého mecenáše, nebo si na svou obživu vydělávali jiným způsobem. .
Literatura
Teprve vynález knihtisku a jeho další rozvoj až do podoby moderní polygrafie umožnil masovou výrobu knih, divadelních scénářů apod. A najednou se ukázalo, že se na tom dá docela slušně vydělat. Ovšem nejdřív na tom vydělávaly převážně ty tiskárny. Autor byl obvykle odbyt nějakým směšným honorářem.
Nicméně zpočátku mu nikdo nebránil nechat dílo vytisknout jinde.
Je typické, a dnešní situaci to velmi připomíná, že smyslem prvních zákonů regulujících tisk, nebyla vůbec ochrana zájmů autorů či nakladatelů. Kdepak. Vlády a církve byly znepokojeny nenadálou možností volného šíření nejrůznějších myšlenek, takže se začaly snažit nějak to dostat pod kontrolu.
První zákony tak měly podobu všelijakých licencí, které danou tiskárnu či nakladatele opravňovaly k produkci určitého počtu určitého díla či k produkci děl určitého typu. Následně byly, hlavně v Anglii, zavedeny monopoly, kdy určitou věc směla tisknout pouze jedna jediná tiskárna. Autor dostal obvykle opět vyplacen jen skromný honorář, načež bylo jeho dílo majetkem tiskárny/nakladatele, který si s ním mohl dělat, co chtěl. Autor už do toho neměl co mluvit. Žádné peníze navíc obvykle nedostal a tentokrát už ani nesměl dílo nechat vytisknout jinde.
Přelomový byl britský zákon „Statute of Anne“ z roku 1709, který rušil monopoly tiskáren a jako první přiznal určitá práva autorům.  Ovšem, a to stojí za pozornost, ochranná lhůta byla stanovena na 21 let pro všechny knihy vytištěné před zavedením zákona, a na 14 let pro všechna nová. A to prosím od data první publikace. Dnes, jak víme, existuje lhůta 70 let od úmrtí autora. Někomu se to zdá moc, někomu málo. Nicméně tím opět vzniká něco jako monopol. Zákon trhu zde neplatí. Vy si nemůžete místo knihy, kterou chcete, a která se vám zdá příliš drahá, koupit jinou, levnější. Tedy teoreticky můžete, ale nechcete. Chcete právě tuto konkrétní knihu a nikdo vám ji výrazně levněji neprodá. To není jako když se rozhodujete mezi tím, zda si koupíte lyže Sporten nebo Atomic. Čtyřlístek není totéž co Harry Potter.
V literatuře však existuje jeden fenomén, který je pro ni specifický. A který vrhá zajímavé světlo na vnímání intelektuálního vlastnictví. A sice je to půjčování knih. Lidé si odjakživa půjčovali knihy mezi sebou. Později vznikla v řadě zemí síť veřejných knihoven, kde si může každý půjčit libovolnou knihu, která je na skladě, za velmi malý paušální poplatek. V řadě zemí jsou knihovny financovány státem. To znamená, že je zde poměrně jasně deklarováno, že člověk si může „nosič“ (v tomto případě knihu) pouze zapůjčit (tedy nikoliv koupit), aby se mohl těšit z jeho obsahu.
A nikdo nediskutuje o tom, zda knihovny snižují autorům a nakladatelům výdělky či nikoliv. Protože by to bylo velmi diskutabilní. Vidíme, že úspěšné tituly se prodávají, přestože jsou nabízeny i knihovnami. Vedle toho jsou naopak někteří méně šťastní autoři rádi, když se jim část nákladu podaří prodat alespoň do knihoven.
Můžete opět namítnout, že existovaly a sem-tam ještě i existují půjčovny videokazet, DVD i CD. A že právě tyto byly nelegálním stahováním nejvíc postiženy. No jo. Ale to se nedá srovnávat s veřejnými knihovnami. Všechny ty video a DVD půjčovny fungovaly na ryze komerční bázi. Platili jste za každý titul. Proč je tady ten rozdíl? Proč se knížky mohou půjčovat „za babku“ a s podporou státu a filmy ne?
Hudba a film
S hudbou a filmem je to z hlediska toho „monopolu“ stejné jako s literaturou. Nekoupíte si Evu s Vaškem, protože jsou levnější než nová Metallica.
Ani zde se dlouho na nějaké autorství moc nebral zřetel. Jeden trubadúr slyšel druhého něco pěkného zpívat, zalíbilo se mu to, naučil se to, a nesl to dál. Podobně máme dnes spoustu lidových písní, které samozřejmě mají nejspíš všechny také nějakého konkrétního autora či autory. Pouze v době, kdy ty písně vznikaly, to nemělo smysl řešit. Nic z toho nekoukalo.
V klasické hudbě sice většinou autory známe, ale jinak zde vztah k autorskému právu a nárokům autora nebyl o mnoho lepší.  Skladatel dostal za skladbu dost často zaplaceno pouze tehdy, když si ji u něj někdo předem objednal. To dostal třeba i zálohu. Zbytek při odevzdání partitury. A pak už nic. Kdokoliv si mohl skladbu dál nastudovat a svobodně ji hrát. Zrovna tak skladatelé dost rádi přebírali hudební nápady od svých kolegů a vytvářeli „variace“ a nikdo je za to nehonil po soudech.
Trošku si skladatelé polepšili, když se objevila možnost vydávat noty tiskem, ale nikterak výrazně.
Hlavními zdroji příjmů z hudby tedy byli mecenáši, stálé místo (dvorního skladatele, učitele hudby, šéfa orchestru, varhaníka apod.) a živé hraní.
Objev nahrávací technologie a rozhlasu tedy znamenal opravdovou revoluci. Najednou mohly tutéž skladbu v podání téhož interpreta slyšet tisíce nebo i milióny lidí. Protože však bylo zařízení pro výrobu nosičů poměrně drahé, mohl se mu věnovat úspěšně jen poměrně malý počet firem. Některé z nich dosáhly obrovských rozměrů, zisků a také vlivu. A zvykly si na to.
Podobně to bylo z filmem. Dlouhou dobu neměl divák možnost vidět film jinde než v kině. Později přibyla televize. Video a DVD jsou relativně nové vynálezy, navíc uvedené do spotřebitelské sféry opravdu teprve „včera“.
Kopírovalo se už tehdy, ale bylo to poměrně pracné, zdlouhavé, nákladné (přece jen jste museli kupovat prázdné kazety) a zhoršovala se kvalita – opakovaným kopírování i stářím záznamu. Nicméně třeba nahrávání z televize bylo a je zcela legální. A bylo či je podporováno i jeho distributory. Přiznám se, že nevím, jak je to teď, nemám televizi, ale pořady byly na počátku a na konci opatřeny signálem, takže kompatibilní video nahrálo pořad přesně, i když se skutečný vysílací čas lišil od původně uvedeného. Dnes máte pevný disk na nahrávání často zabudován třeba přímo v televizi. Samozřejmě to pak je pouze pro vaši vlastní potřebu. Ale můžete to mít, jak dlouho chcete.
Když se objevily první služby pro legální stahování filmů, jednak za to opět chtěli dost peněz. Asi 60 korun za film. Někdy víc. Navíc jste na to museli mít speciální přehrávač a film vám po třech dnech přestal hrát. Proč jako? Z televize si to nahraju za koncesionářský poplatek nebo přetrpění nějaké té reklamy. A mám to na furt. Tady tohle. Řekl bych, že tady prostě někdo moc chamtil a dobře mu tak. Technologie umožnila některým firmám a jednotlivcům dosahovat po určitou dobu obrovských zisků. Dnes skrz jinou technologii budou ty zisky možná o něco menší. I když nevím - byl jsem teď párkrát s dětmi v kině, a pokaždé bylo vyprodáno. Nevím, proč tam ti lidé na to šli, když si to mohli stáhnout.
Sdílení, stejně jako knihovny, bere některým firmám a umělcům z talíře. Ale jiným naopak dává. Díky sdílení se může kapela lokálního významu klidně stát populární na druhé straně světa. K tomu třeba slouží youtube.com a podobné stránky, ale funguje či fungovalo to i v síti DirectConnect, v newgroups, na „warez“ fórech apod.
Software
V oblasti softwaru si sice můžete nainstalovat místo Windows Linux, který vám udělá stejnou nebo možná ještě lepší službu, ale úplně svobodně se vždy také rozhodovat nemůžete. I zde se uplatňuje jeden aspekt, který nikdo ze slavných ekonomů minulosti nepředpokládal. Zatímco málokdo chce mít stejné auto jako jeho soused (pokud tedy nemá soused Ferrari Enzo nebo tak něco), u programového vybavení je tomu právě naopak. A to z důvodu kompatibility. Potřebujeme si bez problémů předávat soubory, spolupracovat na projektech apod. To mnoha lidem brání svobodně si vybrat, zda budou mít na svém počítači Windows, Mac Os nebo Linux. Zda budou používat ten nebo onen program.
A souvisejí s tím další zajímavé aspekty a paradoxy. Tak například společnost Microsoft, která dnes patří mezi čelné bojovníky za „ochranu intelektuálního vlastnictví“, vděčí za svůj úspěch a rozmach právě porušování intelektuálního vlastnictví. Ta historie je celkem notoricky známá, ale nezaškodí si ji stručně zopakovat: Vedení společnosti IBM prý zadalo svým vývojařům vyrobit osobní počítač z toho „co najdou ve skladu“. A tak se údajně i stalo. Výsledkem byl počítač, který byl levný, relativně jednoduchý, ale mě jednu chybu – dal se skvěle obšlehnout. A tak se začaly klony IBM PC brzy vyrábět po celém světě. To bylo první zcizení intelektuálního vlastnictví. Na většině těchto počítačů pak běžel nelegálně zkopírovaný systém MS DOS. Klasické „pirátství“. Microsoftu se to už tehdy nelíbilo, ale ve skutečnosti to bylo to nejlepší, co ho mohlo potkat: Právě díky tomu získal milióny uživatelů po celém světě, kteří pak byli připraveni začít používat Windows a další produkty.
Vidíme tedy, že ono proklínané „počítačové pirátství“ může mít zajímavé výsledky. A to i dnes. Být například společností Adobe, tak vůbec stahovačům nezazlívám, že používají nelegální kopie Photoshopu, Premiere apod. na úpravu svých fotek a domácího videa. A to z toho důvodu, že pokud by tito lidé byli nuceni si tyto nástroje koupit, koupili by si spíš něco levnějšího, od jiného výrobce. Poškozené se tedy mohou cítit jiné společnosti, protože ty kvůli tomu nemají dostatek prostředků na vývoj a nemohou Adobe zdařile konkurovat. A Adobe roste uživatelská základna. A pokud se tomu či onomu začne někdo věnovat profesionálně, nakonec si patrně daný produkt od Adobe zakoupí.
Domácí uživatelé nebudou nikdy ochotni platit horentní sumy za software. Protože většina z nich na to prostě nemá. Takže mají tři možnosti: použít nelegální software, použít levný software/shareware nebo použít freeware. Z hlediska „vyššího principu mravního“ by se měli rozhodnout pro druhou nebo třetí možnost. Jenže to se právě těm společnostem, které nejvíc brojí proti softwarovému pirátství, líbit nebude – viz výše příklad s produkty Adobe. Některé firmy (včetně Microsoftu) na to ostatně už přišly a nabízejí cenově zvýhodněné balíčky programů pro domácnosti nebo umožňují firmám poskytovat svým zaměstnancům kopie softwaru, legálně nakoupeného pro firmu, domů.
Něco jiného je, když někdo používá nelegálně získaný software k vlastní výdělečné činnosti. To je mimo jiné i nekalá konkurence, protože dotyčný je pak nespravedlivě zvýhodněn vůči tomu, kdo má software legálně zakoupen a musí tedy jeho cenu započítávat do ceny svých produktů a služeb. Na to ovšem existuje docela jednoduchý recept : A sice kontrola přes finanční úřady. Daňové přiznání by klidně mohlo obsahovat přílohu s údaji o tom, kolik počítačů je ve firmě a jaký je na nich software. A k tomu kopie dokladů o řádném zakoupení. Samozřejmě, asi by se i zde různě fixlovalo, ale určitě už ne tolik. Přece jen, když by někdo uváděl jako hlavní činnost podnikání CAD projektování, a neměl v onom přiznání žádný CAD program…
Otázkou ale je, zda by toto řešení bylo opravdu v zájmu oněch „pirátobijců“. Protože spousta lidí, když by byla takto na tvrdo postavena před jasnou volbu, by dost možná zvolila levnější řešení. A situace na softwarovém trhu by se mohla dost podstatně změnit. Já osobně bych to uvítal a proto bych takové opatření podpořil. Na rozdíl od dohody ACTA, která dle mého soudu povede pouze k šikanování občanů, aniž by splnila to, co proklamuje.
Takže abych to nějak shrnul:
V historii nikdy neplatilo, že se za to, čemu dnes říkáme „autorské dílo“ či intelektuální vlastnictví musí vždy bezvýhradně platit. Vždy to bylo vnímáno jako specifická kategorie, kde to nelze úplně přesně všecko sešněrovat zákony. Vždy tam byla určitá benevolence a hodně zde hrála na jedné straně OCHOTA publika zaplatit (viz. např. obcházení s kloboukem po vystoupení) a na straně druhé MONOPOLNÍ POSTAVENÍ dodavatele ve spojení s NEDOSTUPNOSTÍ technologie, v jejichž důsledku si zákazník, pokud dílo chtěl, musel koupit fyzický nosič. Nebo si zajít do kina. Na koncert. Do divadla.

Na druhé straně je vysoce nemorální přisvojovat si výsledky cizí práce bez odpovídající kompenzace tomu, kdo tuto práci vytvořil. Je to o to hanebnější, pokud současně tvrdíme, jak že nás třeba nějaké dílo obohacuje, pomáhá nám překonávat stres a trampoty všedních dnů. A že daného autora milujeme, obdivujeme, ctíme… ale nezaplatíme mu.

Pokud jde o software, není pro změnu všechno tak, jak to vypadá, nebo jak se nám někdo snaží namluvit.
Sdílení má i své naprosto prokazatelně pozitivní aspekty v oblasti informovanosti a volné hospodářské soutěže. Hodně umělců, nezávislých vývojářů softwaru apod. to už dávno pochopilo a proto sdílení podporují. A já mám obavu, že to je právě jedna z věcí, proti kterým je dohoda ACTA namířena. Protože velká studia a nahrávací společnosti o tuto konkurenci nestojí. Ta je pro ně mnohem nebezpečnější než to, že si pár lidí stáhne nové CD Seleny Gomez, z nich část, byť třeba menší, si ho nakonec koupí, protože se považuje za „skalní fanoušky“, zatímco ta větší část by si ho nekoupila tak ani tak. Horší jsou pro ně tyhle vlivy z různých obskurních míst jako je Norsko, Česká republika, Kazachstán. Ty učí lidi poslouchat jinou muziku než se hraje na MTV a Disney Channelu. A jinak myslet.
Jak už jsem napsal v úvodu, vztah k intelektuálnímu vlastnictví se vyvíjel. Ostatně, vyvíjel se i vztah k soukromému vlastnictví jako takovému: dost dlouho akceptovala i naše „vyspělá západní“ společnost, že jeden člověk může vlastnit druhého a zacházet s ním jako s věcí. Včetně rozhodování o jeho životě a smrti. Naopak pro většinu původních obyvatel Severní Ameriky bylo dost dlouho nemyslitelné, že by jednotlivec mohl vlastnit půdu. Tento vývojový proces zdaleka není u konce a nyní právě probíhá jedna jeho docela významná a zajímavá kapitola.
Z hodin politické ekonomie mi mimo jiné utkvěla v hlavě následující poučka Karla Marxe: Výrobní síly se rozvíjejí rychleji než výrobní vztahy. To vede ke stále větší disproporci, kterou lze odstranit pouze revolucí.
No, revoluce se střílením z Aurory to snad v tomto případě nebude. Ale je pravda, že výrobní síly, v tomto případě tedy IT technologie, o hodně velký kus předběhly ani ne tak výrobní, jako obchodní vztahy. A máme tady napětí. Jedna strana má  pocit, že je nespravedlivě brána na hůl, a tudíž má právo brát si všechno zadarmo, když to jde, druhá strana má pocit, že je tímto okrádána a tedy má právo dovolávat se nejrůznějších represivních opatření na ochranu svého majetku.
Mám-li mluvit sám za sebe, tak nechci kupovat jedno DVD, na které se podívám jen jednou, a víckrát ne, za 500 Kč. Ale rád bych, až se zas budu podílet na tvorbě nějakého díla, nebo pokud se mi ještě někdy podaří dát dohromady dílo vlastní, dostal alespoň něco málo zaplaceno. Ať nemusím na stará kolena až do skonání dělat někde nočního vrátného. Také nechci být na hranici šacován, zda náhodou nepašuju nějaký nelegální digitální obsah. Nechci, aby mě můj poskytovatel internetového připojení šmíroval a ještě to předával dál. A chci si hledat hudbu, filmy, literaturu apod. zcela svobodně, tak jak já budu chtít, nikoliv jak se mi někdo bude snažit vnutit. Samozřejmě chci své oblíbené umělce podporovat zakoupením sem tam nějakého toho díla, protože řada mých oblíbených umělců nejsou žádné superhvězdy s mnohamiliovým kontem, a já chci, aby mohli dál tvořit zajímavé věci a nemuseli makat někde v kanceláři apod.

Douška: Douška proto, že to zde dopisuji až proto, co je článek nějakou dobu zveřejněn. Moje chyba, omlouvám se. Uvědomil jsem totiž, že jsem zde zcela zapomněl napsat, jak bych si vlastně představoval ono kýžené řešení. No třeba v podobě služeb jako Megaupload, Rapidshare apod., ale zcela legálních. Kde by byl seznam obsahu uveden hezky přehledně přímo na stránkách daného serveru. A přístup k obsahu by byl na základě členství a paušálního měsíčního, ročního příspěvku. Jestli by byl příspěvek jenom jeden nebo by to bylo odstupňováno podle množství stažených dat, to už je technický detail. Výdělky Megauploadu apod. svědčí o tom, že by to rozhodně nebyl ztrátovný byznys. Rozdíl by byl pouze v tom, že tentokrát by ty peníze šly skutečně oprávněným osobám. Naprosto elegantní a jednoduché. A uvítali by to jistě i uživatelé, protože když by měli veškerý obsah kdykoliv k dispozici, nemuseli by ho syslit na svých pevných discích. A nikdo by nemusel nikoho šmírovat, zatýkat a honit po soudech. Nikdo by nemusel přistupovat na nějaké nesmyslné dohody. Jediný, kdo by byl asi naštvaný, by byli výrobci pevných disků. Ale tak ono se nedá vždy zavděčit všem, že…

Vlastně tak fungují už řadu let různé pornostránky. A vydělávají. Přestože i jim ten obsah pořad někdo krade a sdílí. Ale to je tím, že to, co tyto stránky nabízejí, je tak nějak furt na jedno brdo. A on je málokdo natolik závislý na pornu, aby za to pravidelně platil. Existují i „neporno“ služby, ale mají podobný problém: velmi omezenou nabídku. Na té službě, kterou já mám na mysli, by se muselo domluvit několik velkých producentů tak, aby ta nabídka byla opravdu široká. A člověk nemusel být členem deseti různých takových databází, aby se dostal k tomu, co chce. Pak by to lidé určitě rádi využívali.