Je možný dialog mezi věřícím a ateistou?

Než se na tuto otázku pokusím odpovědět, vymezme si prosím termín „ateismus“. Tady v kraji pod Řípem se totiž nazývá ateistou kdejaký neznaboh. Ale ne každý si to zaslouží. Jak jsem se tak během života rozhlížel okolo sebe, zjistil jsem, že notný díl pravdy má Prof. PhDr. Tomáš Halík, když říká, že většina Čechů jsou „něcisti“. Tedy že se nehlásí k žádnému vyznání, nevěří přímo v Boha, ale protože se jim nechce umřít a touží po nějaké „vyšší spravedlnosti“, tak říkají, že „něco tam přece muší bejt“. Takže to samozřejmě nejsou ateisti.

Další velkou skupinu neznabohů tvoří agnostici, což je termín, který v naší zeměpisné šířce a délce zatím příliš nezdomácněl, ale na západ od našich hranic se používá běžně. Agnostik je člověk, který v zásadě nevěří, ale tu svou nevíru nijak zvlášť neřeší. Buďto o tom nehloubá vůbec a nebo, hloubá-li, nakonec se spokojí s odpovědí „vím, že nic nevím“. Což není, koneckonců, až tak špatný přístup. Přinejmenším z hlediska duševní hygieny. Agnostik se tedy nemodlí, neříká, že „něco muší bejt“, ale občas je zvědavý, co bude po smrti. A říká si, že se nechá překvapit.
A teprve na špičce tohoto ledovce sedí ateisti. Ateista je člověk, který na základě určité rozumové úvahy, obvykle založené na nějakém tom studiu či samostudiu, došel k závěru, že žádný Bůh ani bohové nejsou. Zpravidla prostě proto, že to celé nedává smysl. Poměrně trefně to vyjádřil markýz de Sade, když napsal (volně parafrázováno):  „Proč bych si měl přírodu, která je sama o sobě dostatečně složitá a těžko pochopitelná, nahrazovat nějakým Bohem, který je pochopitelný ještě mnohem hůř?“
Dále je třeba vyvrátit jeden mýtus, kterým se snaží ateismus snižovat někteří křesťané, když jim docházejí argumenty. A sice, že ateismus je ve své podstatě také „víra“. To prosím opravdu ne. Ateismus je pravým opakem víry. Víra je fajn věc. A v podstatě každý člověk má potřebu něčemu věřit. Je to dáno tím, že jsme si vědomi omezenosti vlastní existence i různých nepravostí v životě, a tak toužíme dát svému životu nějaký „smysl“. Tak si instinktivně hledáme něco, co našemu životu ten smysl dá. Víra v Boha je relativně dobré řešení, proti kterému bych v zásadě nic neměl, nebýt celé řady „vedlejších účinků“ – jako např. nutkavé potřeby kafrat ostatním do života. Takže i většina ateistů obvykle něčemu nebo v něco věří. Akorát to není Bůh. Někdo třeba věří na lásku. Někdo hledá smysl života ve své práci. Někdo v rodině. Apod. Ale nikdo, opravdu nikdo nehledá svůj smysl života v ateismu. To mi věřte. Stát se ateistou je ve skutečnosti dost těžké rozhodování. Zbavujete se tím totiž obrovské opory a útěchy, kterou víra v Boha nabízí. A nedostanete za to skoro nic. Jenom svobodu ducha. To zní sice docela vznešeně, ale ve skutečnosti je to fuška. Ostatně jako každá jiná svoboda. Nechci tady moc používat nějaká klišé a floskule, jakože svoboda je v prvé řadě zodpovědnost a že se člověk musí spolehnout jenom sám na sebe, ale je to tak. Víra v Boha je zlatá klec. Vy trošku upravíte své myšlení, přestanete si klást určité otázky, pokud  se přidáte (což je obvyklé) k nějakém konkrétnímu náboženství a církvi, tak navíc upravíte i své chování, podřídíte se určitým pravidlům a budete dodržovat určité rituály. A dostanete se vám oné slastné útěchy, že všechno zlo bude „jednou“ potrestáno, že vás po smrti čeká lepší „život“ apod.  Jako bonus budete obklopeni „láskyplným“ společenstvím svých souvěrců. Ateista ví, že má-li mizerný život teď, a sám s tím nic neudělá, bude mít mizerný život až do smrti a pak už ho nečeká vůbec nic. To není vůbec radostná vyhlídka. A rozhodně to není nic, v co by chtěl člověk „věřit“.  Takový ateista by možná i kolikrát chtěl „uvěřit“, ale nemůže. Nedává mu to celé smysl. Ateista si čte Bibli, a přestože se mu tam třeba spousta věci líbí a oslovuje ho, jako celek mu  to připadá jako volovina. Navíc mu samozřejmě neujde, jak si některé pasáže navzájem odporují. Takže má smůlu. Jediný diktát, kterému je takový ateista podřízen, je totiž diktát jeho vlastního rozumu.
A teď k té úvodní otázce. Je možný dialog mezi věřícím a ateistou? Bez ohledu na to, zda je věřícím křesťan, žid, muslim nebo třeba hinduista? Nebudu vás dlouho napínat: Ano, je. Ale jen v relativně velmi malém procentu případů. Nicméně mohu odpovědět kladně, protože jsem se s několika věřícími, se kterými se dalo na dané téma pokecat, již za svého života setkal.  Ovšem byly to opravdové osobnosti. U nich mě vždycky mátlo to, proč takoví lidé vlastně věří. Na tuto otázku se zde ovšem odpovídat snažit nebudu. To je totiž hodně složité. A individuální.
Proč ale s většinou věřících dialog na téma víry vést nelze? To je jednoduché. Nemáte stejné možnosti. Ateista může být otevřen všem novým myšlenkám, informacím a argumentům (ale nemusí – nikde není psáno, že ateista nemůže být blbec). Každopádně má tu možnost. Může si to dovolit. Nic mu to nezakazuje. Jediným limitem ateisty bývá obvykle jeho vlastní ego. Ateista může nakonec přijmout klidně i informaci, že Bůh opravdu existuje. A jak jsem řekl, možná by tak v mnoha případech učinil rád. Stačí jediné:  aby mu to začalo dávat smysl.
To věřící je omezen. Víra mu říká co je, co není, co je dobré, co je špatné, co je dovolené, co je zakázané apod. Takže věřící nemůže přijmout žádnou informaci, která koliduje s jeho vírou. Každou takovou informaci musí popřít, zpochybnit, relativizovat nebo, když už to jinak nejde, prostě  ji odmítnout vzít na vědomí. Ignorovat ji.  A šiřitele takové informace při té příležitosti navíc nazvat hlupákem, nevzdělancem, lhářem či dokonce zlosynem.
Proto si opravdu vážím věřících, se kterými se diskutovat dá. Protože vím, že z jejich strany to vyžaduje mnohem více tolerance a nadhledu. Akorát mi fakt vrtá v hlavě, že těm inteligentním a skvělým lidem nedochází, že to celé nedává smysl… :o)

PS: Nemyslete si, že jsem vám nahrál na smeč: Ano, jim to celé patrně smysl dává…

Tolik po Tobě toužím, Bože
Blaze chudým v duchu, neboť jejich je království nebeské.
Ale co když žádné království nebeské nechci?
Dávám přednost bohatství ducha tady a teď
Blaze těm, kdo pláčou, neboť oni budou potěšeni.
Pláču, tak mě potěš, a sliby si nech
Blaze tichým, neboť oni dostanou zemi za dědictví.
Stojím na kousku země, ta země je má
K tichu mne vede pokora
Ale hluboko uvnitř všechno křičí
Blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni.
A to musím nejdřív zhebnout?
Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství.
Milosrdenství je samo o sobě odměnou, za to nic nežádám
Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.
Jenom jestli ten pohled stojí za to
Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími
Jedním ze synů Božích je i Satan