Něco pro odlehčení a dobrou náladu

Jak tak na to koukám, český národ prožívá období Velké frustrace. Možná to je dobře. Možná je to blýskání na lepší časy. Ať tak nebo tak, třeba vám přijde vhod následující povídka z mého archivu. Napsal jsem si ji kdysi dávno pro server Literra jako takové slohové cvičení. Ve své podstatě je to o ničem, ale tehdy se to lidem docela líbilo. Třeba to potěší i vás. Nebo alespoň některé.

Jehova, krocan, Jehně a zlatá rybka

…to my měli před barákem zaparkovanýho krocana. Žlutýho, s černou střechou. Každou neděli ho strejda Luboš hezky vypulíroval, nakopnul, chvíli tůroval a zase nechal chcípnout. Antonín Jehně na to konto vždycky vyběh z baráku, zalomil rukama, naježil plnovous a s planoucím zrakem vykřikl:
„Jehova přijde, kreténi!“
"Neblbni Jehně, a pojď si dát lahváče,“ odtušil domovník František Ječný. Jehovista Antonín přistoupil k otevřenému oknu v přízemí a přijal z Frantových rukou láhev vychlazeného moku. Nebesa se otevřela a Jehova pronesl hromovým hlasem:

„Všechno vidím, Antoníne. Už zase chlastáš!“
Všichni vyděšeně vzhlédli. Když seznali, že se neotevřela nebesa alébrž okno ve třetím patře a nehřímá to z něj Jehova ale paní Jehněčí, hlasitě si oddechli. Teda kromě Antonína. Tomu rysy v obličeji povadly a Jehně upadl v chmurné mlčení.
„Nic si z toho nedělej, Tondo“ chlácholil ho strejda. Také on vyfasoval od domovníka jednoho lahváče. Antonín dál zarytě mlčel. „No jo, no,“ pokrčil rameny Luboš. „Nemáš to lehký, to je fakt. Věru nemáš.“
Antonín zpytoval láhev, ze které bylo sotva upito. Nechtěl být za srabáka, ale popravdě už na to pivo ani neměl chuť. Domů se mu taky nechtělo. Setrvat na místě také ne. Mlčky položil lahváče na okenní římsu a vykročil.
„Kam deš?“ zeptal se domovník.
„Kam deš?“ zaječela z okna Jehněčí.
Antonín neodpověděl, ani se neohlédl a přidal do kroku. Šel a šel, až přišel k řece. Něco se tam u břehu blýskalo. Zlatá rybka. Uvízla v chuchvalci všeho možného a bezmocně tam sebou mrskala. Antonín se shýbnul, rybku vyprostil, chvíli na ni koukal a pak se sarkastickým úšklebkem povídá: „Tak co ta tři přání? Budou?“
„Ale jo, to víš, že budou. Ale nesmíš mě hodit zpátky do tý špíny.“
„Dobrá, ale co s tebou? Takhle mi tu za chvíli lekneš.“
„No jo. To je fakt. Co s tím budeme dělat?“
„No já nevím. Máš nějakej nápad?“
„Mám. Ale musel bys na to vobětovat jedno svý přání.“
„Ale jo. Co bych pro tebe neudělal. Co si mám teda přát?“
„Akvárko.“
„Přeju si akvárium.“
„A sakra.“
„Co je?“
„Měl sis ho přát plný.“
„No dobře, ať nežeru - přeju si do toho akvária čistou vodu. Dobrý?“
„Hm. Ale jak mě teď vocaď odneseš?“
„Hergot. Ale mám už jen jedno přání…“
„No…“
„Moh bych si přát auto - ať z toho aspoň něco mám…“
„No vidíš. Jaký bys rád? Ferrari?“
„Nepříliš praktický. A brzy by mi ho někdo šlohnul. Taky to děsně chlastá.“
„Bentley? Rolls-Royce? Mercedes?“
„Ne - už to mám! Náklaďák! Pořádnýho americkýho trucka!“
„No to je nápad! A jakýho? Mack, Kenworth, Freightliner, Peterbilt…“
„No já nevím… tak třeba Kenworth T2000. Ale s airbrushem - přesně podle mejch představ!“
„Ach jo, tak ukaž, jaký máš představy… hm… no, jo… to de.“
A kde se vzal tu se vzal, stál tam u vody krásně vymalovaný kamión. Antonín Jehně na něj fascinovaně zíral. Věděl, že mu začíná nový život.
Mezitím v naší ulici…
„Kam moh jít?“
„Nemám šajn, Luboši. Co kdybys nakop krocana a jel ho hledat?“
„Když já nevím…“
„Nebuď labuť. Pojedu s tebou.“
„A kdo se postará o barák?“
„Třeba Jehněčí. Je to žena v zásadě dobrotivá…“
„Tak jo. Jedem.“
A strejda Luboš nakopl krocana, domovník František Ječný předal klíče od domu Barboře Jehněčí, usedl vedle něj a oba dva vyrazili vstříc krvavému západu slunce.
Mezitím v nebi…
Malý, lehce nahrbený stařík v bílé říze, s dlouhým vatovým plnovousem splývajícím v mohutných vlnách až někam k jeho pasu, s šibalskými vějířky vrásek kolem očí a nezbytným zlatým kroužkem nad hlavou se pohupoval v pohodlném houpacím křesle a zadumaně hleděl na tu opalizující planetku pod sebou, která se zvolna motala okolo své osy.
Káva v kotlíku začala bublat a Jehova se zamračil. „Sákryš,“ ulevil si, „teď to zas bude moc horký.“ Přelil si kafe do porcelánového hrnečku s nápisem „Klídek – piješ kávu!“ a začal do něj foukat, aby zchládlo. „No, zatím bych se mohl podívat, jak to vypadá dole.“
Rozhrnul chodidlem kousek obláčku a dírou pohlédl na Svět.
Z MP3 přehrávače se linula chytlavá country melodie, krajina kolem se jen míhala a Antonín Jehně se pohupoval v pohodlném sedadle svého nového trucku. Vezl do Anglie svou první zásilku libových prasat. Byl dobře naložen a tak nevěnoval zvláštní pozornost faktu, že se ho již nějakou dobu drží černý mercedes s kouřovými skly. Konečně si ho ve zpětném zrcátku všimla i zlatá rybka, která si ve svém akvárku hověla na sedadle spolujezdce.
„Průšvih!“ hlásila.
„Co je?“
„Dálniční piráti.“
„Cože? To doopravdy existuje?“
„A cos myslel, ty bláhový?“
„Že jsou jen ve filmech. Nebo že vykrádaj pouze odstavený auťáky.“
„Jak vidíš, tak jsou i machři, co to zvládaj za jízdy.“
„Ale jak to chtěj zmáknout? Kam se hrabou na tuhle káru. Hasíme si to stopadesát. V týhle rychlosti nemaj šanci…“
„Přinutěj tě zastavit.“
„Jak?“
„Jako v těch filmech - prostřelej ti gumy nebo chladič nebo před tebe hoděj takovej pichlavej koberec, kterej ti ty gumy propíchne.“
„A co pak s prasatama? Leda by měli vlastní tahač. Ale než přepřáhnou a kdesi cosi - to mi nepřijde dvakrát šikovný.“
„Tak třeba zkusej ten trik s takovou tou jako harpunou - jak nejdřív vyrazej přední sklo a jeden přeleze do kabiny.“
„Sakra, předjíždí mě. Tak uvidíme, co má za lubem.“
„Jde na to. Vidíš - už votevírá šíbr. Vobjevuje se hlava v černým blembáku, za ní ruce - a co to drží? Kuši.“
„Ach, co budeme dělat? Přece to Jehova takhle nenechá!“
„Vo co, že nechá?“
„Nenechá! Já věřím, že nenechá. Pevně věřím, že nenechá. Vopravdu hrozně pevně věřím, že nenechá. Já VÍM, že nenechá! Jsem si jistej, že nenechá!“
„Ach jo, co se dá dělat,“ povzdechl si Jehova. „Ale třeba bude alespoň sranda.“
Strejda Luboš a František Ječný se náramně podivili. Jednu chvíli se s krocanem kodrcali po okreskách na Českomoravské vysočině, kde marně pátrali po Tondovi Jehně, a najednou byli na dálnici asi sto kilometrů od Frankfurtu na Mohanem. Hasili si to v rychlém pruhu vedle krásně pomalovaného kamiónu.
„Co to vyvádí ten borec v tom medvědovi?“
„Vypadá to, že chce na ten tirák vystřelit z kuše.“
„Ty vole, to je soda. Tak na to se rád podívám. Škoda, že nemáme videokameru.“
„To chceš jen tak nečinně přihlížet?“
„A co jinýho bys chtěl dělat? Tohle bude nějaká sehraná banda. Všehoschopný, po zuby ozbrojený lumpi. Nene. Do toho se v žádným případě nehodlám montovat.“
Dál šlo všechno jako na drátkách. Lupič, přesně jako ve filmu, vyrazil nejprve čelní sklo kamiónu, načež střelil harpunu do zadní stěny kabiny a po ocelovém laně přelezl dovnitř. Namířil na vyjeveného Antonína pistoli a zavelel: „Zastav!“ Tonda poslechl. „A teď vypadni!“
Chudák Jehně civěl za vzdalujícím se truckem a pořád nemohl uvěřit, že se mu to skutečně stalo. Náhle u něj zastavil žlutý krocan.
„Jé, Tondo, co tady děláš? Co my jsme se tě nahledali!“
„Kreténi! Viděli jste to? Proč jste něco neudělali? Můj kamión! Mé živobytí! Můj nový život! Jehova přijde!“
„Klídek Jehně. Dej si lahváč.“

A kde je pointa? TO je pointa.