Jsem „nespokojená“, odcházím… II.

Takže další „sousto“ pro ty, kteří zastávají názor, že nespokojenost ženy se vztahem či ve vztahu je postačujícím k důvodem rozchodu.

V zásadě mohou nastat tři typy situací:

1. Manžel opravdu v některé oblasti vztahu „podává nedostatečný výkon“ a odmítá to řešit
2. Manžel podává „nedostatečný výkon“, ale ze všech sil se snaží to napravit. Potřebuje na to jen trochu času i pochopení a podpory ze strany své ženy
3. Pár objektivně žádné problémy nemá, pouze nároky ženy stoupají a je jedno, zda se bude manžel snažit či nikoliv, ženě se nezavděčí nikdy, protože jakmile jeden požadavek splní, hned se objeví několik dalších.

A teď: Je situace č. 1) dostatečným důvodem k rozchodu? Podle mého názoru to nelze jenom tak snadno rozhodnout. Záleží na tom „nedostatku“. Uveďme si konkrétní příklad: Manžel je prostě jen trochu méně pořádný a v jednom kuse trousí po bytě ponožky apod. Ale jinak vydělává dost peněz, k ženě je pozorný, má skvělý vztah k dětem a děti k němu. Osobně se domnívám, že v takovém případě by se žena měla umět nad takový nedostatek povznést a projevit určitou míru tolerance. Protože ani ona není s největší pravděpodobností dokonalá. To je vůbec dobrý recept pro každého nespokojence ve vztahu –  ať už je jím žena či muž – trošku té sebereflexe. Umět říct sám/sobě: „Tak dobře, já po něm/po ní požaduji to a ono, ale co já? Opravdu dělám všechno tak, aby i on/ona mohl/a být maximálně spokojený/á?“ Myslím, že kdyby si u nás lidé uměli tyto otázky položit, hned by ubylo rozvodů. A možná i celé řady dalších problémů.

Situace 2) také není jednoznačná. V zásadě bychom mohli říci, že žena by měla mužovu snahu ocenit a vážit si ho za to. Pokud však manžel v některé oblasti i při své nejlepší vůli selhává natolik, že tím vážně trpí život či životní úroveň rodiny, lze rozchod chápat. To může být třeba případ alkoholika, který se sice opravdu snaží přestat, ale nějak mu to nejde.

No a třetí případ je myslím jasný. Tam naopak náleží muži, který v takovém vztahu vydrží a nezblázní se z toho, svatozář.

Všechno to ale může být ještě jinak. Ona „nespokojenost“ může být ve skutečnosti jen vedlejší příznak toho, čemu se říká „syndrom zavírajících se dveří“. Ten postihuje ženy tak od těch třiceti výš, které byly třeba delší dobu na mateřské, vrátily se do práce, a najednou mají pocit, že se na podstatnou část svého život „zahrabaly“, a že jim život najednou utíká mezi prsty. Ten pocit je celkem pochopitelný. A když se k němu přidá ještě tzv. ponorková nemoc a nějaký neodbytný nápadník v dosahu, je vymalováno. Mohla by pomoci manželská poradna nebo nějaká jiná terapie. To by tam ale lidé nejdřív museli jít. A za druhé by se tam museli setkat s odpovědným, profesionálním přístupem. Což se jim většinou nepodaří.

A tak se spousta párů rozchází podle mého názoru naprosto zbytečně. Protože si nedokáží samy uvědomit, v čem je problém, a jak ho řešit. A skutečných odborníků, na které by se mohly obrátit, je u nás jako šafránu.

Nejhorší je, že na to všechno pak doplácejí jejich děti.