O příslovečné koketnosti žen

Jak tak probíhala nebo stále ještě probíhá debata o výstavě fotografií Karla Richtra, dost často v ní zaznívá, že zobrazovat ženy v různých sexuální vyzývavých až lascivních pózách je normální.

To proto, že ženy se tak přece chovají přirozeně, neboť se chtějí líbit. A tak se líčí, nosí vysoké podpatky a nápadně se oblékají.

Taková prý je jejich přirozenost.

Jako jeden z typických názorů z toho tábora si můžeme uvést komentář  ing. Libora Vaňka Csc k mému předchozímu blogu:

„Tento stereotyp vychází z prostého faktu, že pro rozmnožování náš živočišný druh u žen předpokládá jistě fyzické vlastnosti a zejména schopnost jimi muže vzrušit.

Popírat tuto přirozenou souvislost IMO předpokládá neschopnost logicky uvažovat o souvislostech.

Stejně jako ženy u mužů kromě fyzického vzhledu hledají existenční zabezpečení pro budoucí potomky a proto jsou majetní muži všeobecně pro ženy daleko víc "sexy".

Já si myslím, že to není tak úplně pravda. Nebo možná vůbec.

Když se podíváme do přírody, vidíme, že tam je tomu obvykle právě naopak - že je to samec, který je pestře zbarvený, zatímco samička má spíš mimikry. A že samec předvádí všelijaké rituální tance, aby samičku získal. Rovněž když se podíváme mezi tzv. přírodní národy, tak tam také příliš nepozorujeme, že by byly ženy kdovíjak fintivé. Opět jsou to dost často muži, kteří se všelijak zdobí. Dokonce, i když se podíváme hlouběji do evropské historie, tak vidíme, že i zde se toto postupně vyvíjelo a i zde existovala období, kdy muži, tedy minimálně muži z určitých společenských vrstev, věnovali svému zevnějšku stejné nebo ještě větší úsilí než ženy.

Čím to tedy je, že především v tzv. západní civilizaci se ženy předhánějí v tom, jak zapůsobit na muže? Osobně se domnívám, že je to právě vlivem patriarchální společnosti. Ta logika je celkem jednoduchá: ve společnosti bez soukromého vlastnictví, jako jsou např. tradiční společnosti lovců-sběračů, je postavení muže a ženy obvykle rovnoprávné, takže ženy nemají kdovíjakou potřebu usilovat o to, získat nějakého konkrétního muže.

Dnes je již opravdu vědecky dokázáno, že k zásadnímu postavení žen ve společnosti došlo s přechodem na intenzívnější formy zemědělství, konkrétně se to spojuje s  vynálezem pluhu. Přibližně ve stejné době, kdy se v různých kulturách objevuje pluh, objevuje se tam i něco jiného - závoj. Závoj halící ženu. Proč? Protože žena se stala majetkem muže.

Jak už jsem předeslal, u lovců-sběračů bylo/je postavení mužů a žen v zásadě rovnoprávné. Oblíbený populární obraz mužů na lovu a žen žvýkajících v jeskyni kůže je vyvrácený mýtus. Ve skutečnosti se v těchto společenstvích muži a ženy podíleli/podílejí na většině činností víceméně rovným dílem. Nejinak tomu bylo u prvních zemědělců, kdy pole obdělávali všichni společně. Za takové situace, kdy všichni měli víceméně stejný podíl na získávání obživy, se nikdo nikomu jenom tak neodvážil upírat nějaká práva. V mnoha kulturách, jako např. u amerických Iroqézů, dokonce fungovala takzvaná matrilinearita - pro  méně znalé, to není totéž, co matriarchát. Matrilinearita znamená, že se rodový původ odvozuje nikoliv od otce, ale vždy podle matky. Z jednoho prostého důvodu - jak víme, matka je vždy jistá, otec nikoliv. U zmíněných Iroqézů byly tedy ženy obvykle v čele rodových klanů a rozhodovaly o většině otázek související s životem klanu - včetně majetku.

Obsluha pluhu však vyžadovala značnou fyzickou sílu, takže podíl mužské práce na poli se zvětšil. Kromě toho umožňoval pluh obdělávat větší pole, takže bylo možné získávat přebytky, obchodovat s nim a hromadit majetek. Trošku jinak to fungovalo u kočovných pastevců, ale tím už se tady nebudeme zabývat.

Každopádně muži se tím, že začali mít větší podíl na práci, dostali ve společnosti do popředí. Naopak ženy byly stále víc zatlačovány do pozadí. Muži si tak začali přisvojovat veškerý majetek a nakonec se tedy žena stala opravdu doslova majetkem muže. Patrně proto, že už tehdy měli lidé jakési představy o genetice a v patrilineární společnosti už nebyl původ tak jistý jako v matrilineární. Muži tedy začali své ženy bedlivě hlídat, čímž se snažili zajistit, aby se jim do rodové linie nedostaly nějaké nežádoucí cizí geny. Na ženy se postupně začala vztahovat nejrůznější omezení - žena se nesměla sama objevovat na veřejnosti, musela na veřejnosti nosit závoj apod. To platilo pro ženy vdané i svobodné, protože sňatky byly většinou domluvené a jednalo se v podstatě o obchodní transakce, kdy byla dcera směňována jako zboží. Jediný, kdo mohl chodit na veřejnosti sám a bez závoje, byly prostitutky. Ty se samozřejmě líčily a vyzývavě oblékaly, aby přilákaly co nejvíc bohatých zákazníků.

Ani ve středověku nevidíme, že by se ženy oblékaly nějak příliš nápadně. Rozdíly byly hlavně v oblékání mezi šlechtou, bohatým měšťanstvem a chudinou.  Kdy se především šlechta snažila nejen stylem oblékání, ale také třeba bílým líčením celého obličeje odlišit od opáleného prostého lidu pracujícího na poli. V určitém období zde právě pozorujeme zvýšenou parádivost mužů, kdy byly jednu chvíli v módě dokonce vycpané poklopce, které měly budit dojem, že daný muž je „tam dole“ velmi dobře vybaven. Vysvětlení je opět poměrně logické - sňatky mezi šlechtou byly stále zpravidla domluvené, takže vztah mezi manželem a manželkou byl často velmi formální a nezřídka se oba dva lidé prakticky nestýkali. Muž měl třeba nějaké dlouhodobé diplomatické poslání v cizině, zatímco manželka působila jako dvorní dáma. A tak podobně. O tom, jak to možná vypadalo, vypovídá slavný román Nebezpečné známosti Choderlose de Laclose. Své svědectví podává ve svých zápiscích také slavný záletník Giacomo Casanova. Pro ženy platila, alespoň oficiálně, stále poměrně přísná morálka, takže ženy musely své milostné avantýry obvykle pečlivě tajit, mužům byla nevěra velkoryse tolerována. Nebylo tak nic neobvyklého, že šlechtici vlastnili různé byty, domy či letohrádky a zámečky, jejichž primárním posláním bylo, že sloužily jako útočiště pro milostné hrátky. Muži se tedy oblékli atraktivně proto, aby získali zájem potenciálních milenek.

Z dobových vyobrazení vidíme, že ženy a dívky z lidu se oblékali poměrně střídmě, protože, opět - vyzývavé oblečení a líčení bylo znakem lehkých děv a kurtizán.

Takže opravdový boom ženské módy, líčení apod. nastává až s postupným zrovnoprávňováním žen. Ovšem ve stále silně patriarchální společnosti to měly ženy těžké.  Zrovnoprávnění  totiž přineslo nové problémy, v podstatě srovnatelné s problémy souvisejícími se zrušením otroctví. Jak už psal ve své obhajobě otroctví Aristoteles, otrok sice není svobodný, nemůže sám o sobě rozhodovat, ale je do určité míry „zajištěný“. Píšu-li o zrušení otroctví, tak nemám na mysli jen zrušení otroctví v Americe. Poměrně dobře jsou popsány okolností zrušení nevolnictví (což byla pořád určitá forma otroctví) v Evropě. Propuštění nevolníci se sice ocitli na svobodě, ale v mnoha případech zcela bez prostředků. Čímž vznikla armáda levných pracovních sil pro rodící se průmyslová odvětví. Podobně ženy, které ztratily jistotu formálně domluvených sňatků, se o sebe musely nějak postarat. Ve stále silně patriarchální společnosti však musely zdolávat celou řadu překážek. I když už si vydobyly volební právo, stále se setkávaly s předsudky a diskriminací na každém kroku. Nebyly vítané na univerzitách a narážely, když se chtěly věnovat umění či podnikat. Nicméně, pokud už je nikdo nemohl nutit do smluvených sňatků, mohly uchopit osud do svých rukou a pokusit se „ulovit“ nějakého perspektivního ženicha. Až od tohoto okamžiku se tedy datuje ten zběsilý závod žen o co nejvíc „sexy look“. Notně podporovaný, samozřejmě, všelijakým módním, kosmetickým a dalším průmyslem.

Takže, když to shrneme: určitá ženská vyzývavost projevující se stylem oblékání, líčení a dost často i chováním není něco, co bychom mohli jednoznačně označit za přirozené chování. Mnohem spíš je pravděpodobné, že se jedná o chování vypěstované z výše popsaných důvodů. Není to přirozenost, ale naučená strategie. Ovšem je to hluboko zažraný stereotyp navíc, jak jsem již uvedl, mohutně podporovaný veškerými „dodavateli ženské krásy“. Feministky se to snaží svými kampaněmi změnit, snaží se vlastně o určitou změnu společenské mentality. A ta možná je, i když je to běh na dlouhou trať. A zatím stále dost nerovný boj.
Tím nechci říct, že by ženy měly chodit neupravené, špinavé a smrdět. Ale všude kolem sebe můžeme celkem snadno pozorovat, k čemu vede přehnaný kult těla a krásy. Třeba k různým mentálním anorexiím apod.

A ještě něco k zobrazování žen

Dalším lichým argumentem v debatě je, že nahé ženy jsou v umění zobrazovány „odjakživa“, tak co je na tom špatného.  Tak úplně špatného na tom není nic. Ale  přece jen je dobré si trochu ujasnit, jak se to vyvíjelo. Ještě v antickém Řecku byli celkem rovnoměrně zobrazováni muži i ženy - a to obvykle nazí, protože nahota byla v antickém Řecku přirozená. Například sportovci na sportovních hrách zápolili zcela nazí. Nahota se starořecky řekne „gymnos“, z čehož vznikl původní název pro sportoviště - gymnasium - což vlastně znamená „místo, kde lidé cvičí nazí“. Zrovna tak gymnastika by tak měla být „sportem, při kterém jsou sportovci nazí“.  Kromě toho byla v antickém Řecku zcela běžná homosexualita, takže nahé mužské tělo bylo stejným ideálem krásy a se stejnými erotickými konotacemi jako tělo ženské. V křesťanské Evropě však postupně narůstala homofobie.  A protože umění tvořili převážně muži opět většinou pro muže, nahé mužské tělo sice z umění nemizí, ale na rozdíl od těla ženského není zobrazováno se zřetelně erotickým podtextem. Ten se opět začíná objevovat až poslední době v rámci LGBT hnutí.

Erotický obsah rovněž není nic špatného, i když hranice mezi uměním, kýčem a pornografií není vždy úplně jasně definovatelná. Ostatně existuje i „umělecká pornografie“. Z toho důvodu je třeba vždy zvažovat, pro jaké prostředí, publikum, událost apod. se které dílo hodí.