Bude krize, bude?

Když jsem před léty přišel na blog iDnes, samozřejmě jsem zaregistroval Markétu Šichtařovou, která se tehdy profilovala především jako ekonomka.

Já sice ekonomii rovněž studoval i jsem později překládal z oboru nějaké knížky, nicméně není to můj denní chléb, nesleduji vývoj Dow-Jonesova indexu ani další podobné trendy a ukazatele. Tudíž jsem Markétě Šichtařové zpočátku věřil, že když něco tvrdí, že to má náležitě pozjišťované a vyargumentované.

Později však, když se začala pouštět do jiných vod, jsem zjistil, že má dost výrazné mezery v základním logickém uvažování. Nebo účelově manipuluje. Co z toho, to nedokážu tak úplně posoudit, to ví jen ona. Ale má třeba takovou osvědčenou metodu, že na úvod svého blogu napíše něco, co je pravda: třeba, že se chystá nový systém vyplácení mateřské a rodičovské. K tomu si hbitě přidá něco, co pravda není - např. že jediným cílem nového systému má být nahnání žen co nejdříve do práce. Většina jejích čtenářů si pravdu nezjistí a tvrzení uvěří. A na to pak Markéta Šichtařová navěsí celou řadu vykonstruovaných nesmyslů, dogmat a mýtů.

Z toho důvodu jsem začal pohlížet s určitou nedůvěrou i na její ekonomické vývody.

Tím ovšem nijak nezpochybňuji, že komerčně může být úspěšná nebo i velmi úspěšná. Je to dáno tím, že v ekonomice bohužel spolu teorie a praxe ne vždy zcela dobře komunikují. To neznamená, že se teoretičtí ekonomové mýlí. I když někdy samozřejmě ano. Ale teoretičtí ekonomové se zpravidla zabývají obecnými a dlouhodobými trendy, zatímco praktičtí ekonomové řeší problémy a příležitosti zpravidla lokálního charakteru, v krátkodobém, maximálně střednědobém horizontu. A také je tak trochu rozdíl mezi ekonomikou a ekonomií.

Svůj článek s názvem „Známe viníka přicházející krize“ začíná Markéta Šichtařová slovy: „4. října 2013, 16. října 2014, 11. června 2015, 16. dubna 2015…To jsou jen namátkově data z mého archívu, kdy jsem psala o pomalu ale jistě nadcházející nové Velké Krizi.“ No jistě. A když jí to ještě nějakou dobu vydrží, bude nakonec jednoho krásného dne moci s uspokojením prohlásit, že na její slova konečně došlo.

Ekonomický cyklus konjunktura, krize, deprese, oživení  si každý pamatuje ze školy. Tedy nevím, jak se to vyučuje dnes, ale v socialistickém školství to byla oblíbená mantra, která nám měla jasně ukázat výhody státního vlastnictví výrobních prostředků a centrálního plánování, protože díky tomu lze údajně krizím předcházet a ekonomika je stabilní. Až na to, že občas může dojít třeba ke krizi toaletního papíru. Ale neodbočujme.

Markéta Šichtařová dále píše: „Normální ekonomická krize je ekonomickou nutností. Je to evoluční krok vpřed. Během krize zbankrotují podniky (či domácnosti či státy), které nestačí držet krok s dobou, jsou v nějakém ohledu neefektivní. A uvolněné místo je pak nahrazeno novými podniky, které jsou v nějakém ohledu efektivnější. To je ten mechanismus – výměna již přežitého za efektivnější – co nás vlastně neustále posouvá pomalu vpřed.“ 

To je velmi idealistické až naivní tvrzení.

Každý ví, že první velká ekonomická krize globálního rozsahu začala černým úterým na newyorské burze 29. října 1929. Méně se mluví o tom, že svět se z této krize nikdy nevzpamatoval. Respektive nevzpamatovalo se z ní především Německo, které to vyřešilo nástupem fašismu a vtažením ostatních zemí do druhé světové války. K žádnému evolučnímu kroku vpřed nedošlo. Došlo k obrovské destrukci na obrovském území. I když je možné, že Markéta Šichtařová zastává rovněž názor politického ekonoma a demografa Thomase Roberta Malthuse, který tvrdil, že i války jsou nutné a přirozené, protože pomáhají udržovat lidskou populaci na přijatelné úrovni a „oddělují zrno od plev“.

Po druhé válce nastalo skutečně oživení, protože bylo věru co oživovat.

Na dalších cca 50 měl západ vystaráno, protože nejdřív bylo třeba plnit Marshallův plán a odstraňovat válečnou zkázu, později bylo třeba horečně zbrojit a uzbrojit Světský svaz.

Po pádu Východní bloku byla opět na chvíli pohoda, protože se otevřely nové trhy a nové investiční příležitosti.

Avšak potenciál těchto trhů se již vyčerpal.

Vedle toho zde působí další významné faktory jako je globalizace, populační exploze, změna poměru v držení statků mezi bohatými a chudými ve prospěch těch nejbohatších, stále razantnější nástup rozvíjejících se ekonomik (Čína apod.) atd.

Například nástup rozvíjejících se ekonomik v kombinaci s globalizací vytváří silný tlak na tradiční silné hráče prakticky ve všech odvětvích. Ti musejí neustále přehodnocovat své strategie, snižovat náklady, restrukturalizovat, přesouvat výrobu do levnějších oblastí, hledat nová odbytiště. A dost často to nestačí. Je tady ten problém s tím, že lidí sice valem přibývá, ale většina z nich nevytváří koupěschopnou poptávku. Takže je třeba maximálně „vytěžit“ ty zákazníky, kteří mají co utrácet. A tak se nás reklama a marketing snaží na každém kroku přesvědčit, že nutně potřebujeme věci, které by nám vůbec nechyběly, kdybychom o jejich existenci neměli ani páru. Konkurence je nelítostná a boj o zákazníka urputný. Společnosti musí vyvíjet stále nové a nové produkty a generovat pro ně poptávku. A lidé se honí a dřou, aby si ty věci mohli dovolit. Jenom si spočítejte, kolik života strávíte v práci a kolik vám zbývá volného času. Myslím opravdu volného, kdy se můžete věnovat tomu, co vás baví. A to ještě můžete mluvit o štěstí, že jste se narodili v té lepší části světa, kdy za svou práci dostanete jakž takž zaplaceno, takže si můžete dovolit kupovat zbytečnosti. V jiných částech světa makají mnohem víc a mnohem déle a žádné zbytečnosti si za to koupit nemohou. Jenom jídlo, nuzné bydlení a nejnutnější oblečení. Víc ani ťuk.

Ale i u nás přibývá lidí, kteří na spoustu věcí prostě nemají, i když po nich touží. Přitom, jak jsem napsal, každý rok přicházejí na trh nové a nové modely. Ale zákazník se nemůže moc těšit, že ty staré zlevní, protože mnozí výrobci už velmi pečlivě plánují, uvedení nových modelů tají a těsně před daným datem stáhnou staré modely z prodeje, aby nedocházelo k tzv. kanibalizačnímu efektu.

Samozřejmě, většina současných výrobků má poměrně krátkou životnost. Takže člověk je nucen je obměňovat, i když třeba nechce. A to generuje tuny a tuny odpadu, často toxického nebo jinak nebezpečného. Tento odpad končí dost často třeba v moři, kde decimuje mořskou flóru i faunu. A rybáři pak mají prázdné sítě. A chudnou.

V podstatě každému člověku, který se nad tím zamyslí, musí být jasné, že tento způsob života není udržitelný. Že je to jeden obrovský blázinec, který se jednou musí zákonitě zhroutit.

Ale to většina lidí nechce slyšet. Ti šťastní a bohatí nechtějí, až na čestné výjimky, nic slyšet o tom, že by měli občas pustit chlup a místo nové luxusní rezidence, ve které přespí dvakrát do roka, raději podpořit nějaký rozvojový nebo ekologický projekt. Ti méně šťastní se nechtějí vzdát své spotřeby, jediné radosti, kterou v životě mají. Veškeré návrhy, že by měli méně jezdit autem, třídit odpad apod. berou jako útok na svou „svobodu“. Takže na vině jsme my všichni - já, stejně jako každý, kdo právě čte tento blog. Ale to si opět nechce nikdo připustit. Většina lidí je proto nadšená, když se objeví třeba nějaká sexy ekonomka a s koketním úsměvem na někoho ukáže prstem. Protože to je naprosto super. Mohou za to banky. Nebo politici. Nebo cikáni. Nebo Židé. Nebo uprchlíci. Ale já nic, já muzikant. Já si jen žiju podle svého.

Banky možná nesou nějaký podíl viny, nicméně veškeré případné problémy způsobené bankami jsou problémy sekundární. Banky koneckonců, stejně jako všechny komerční subjekty, jednají tržně. A to je strategie, která funguje, dokud funguje trh. Začne-li trh stagnovat nebo se dokonce hroutit, obvykle to má příčiny velmi materiální. Tou nejprozaičtější je, že k udržení hospodářského růstu je třeba produkovat podstatně víc výrobků a služeb, než kolik si jich jsou lidé schopni koupit. To je ta známá krize z nadvýroby. I když to „nadvýroba“ nemusí být přesné. Pokud se peníze přesouvají stále víc k těm nejbohatším, je logické, že kupní síla převážné části veřejnosti postupně klesá. A spotřeba horních deseti tisíc to nevytrhne. Ani když bude mít každý z nich v garáži deset Ferarri a na každém prstu diamant velký jako Ritz. Netřeba snad už dodávat, že pokud se vyrobené produkty neprodají, výroba se stává nerentabilní, je třeba ji redukovat, ekonomický růst se zastaví. Hop, a je tu krize. (Mimochodem, za hlavní příčinu Velké recese 2007 bývá s oblibou označována přílišná benevolence bank při přiznávání hypoték a úvěrů. Áno aj. Ale je třeba mít na paměti, že to začalo být problémem až v okamžiku, kdy se příliš mnoho lidí ocitlo v situaci, kdy nedokázali své závazky splácet.)

Nejrůznější instituce jako EU, MMF, centrální banky apod. si tyto věci uvědomují. Uvědomují si také to, že hluboká krize by mohla vést k další neuvěřitelně ničivé válce. A to opravdu velmi ničivé. Jestliže si druhá světová válka vyžádala odhadem 60 milionů obětí, což tehdy představovalo cca 3 % světové populace, v případě současného globálního válečného konfliktu bychom mohli klidně počítat s miliardou mrtvých. Nebo i s katastrofičtějším scénářem. Někdo může cynicky prohlásit, že taková redukce zalidněnosti by Zemi jen prospěla. Možná ano. Akorát, že vám nikdo nezaručí, že mezi obětmi nebudete i vy. Nebo vaše děti.

Proto existují různé snahy krizi zabránit nebo alespoň tlumit její dopad.

Samozřejmě, ne všechna opatření minulých let lze považovat za šťastná. Na druhé straně však jejich hodnocení není úplně jednoduché. Protože jaksi nemáme k dispozici žádný kontrolní soubor, na kterém bychom viděli, jak by to dopadlo, kdyby daná opatření zavedena nebyla.

Nicméně ano - je možné, že veškerá ta opatření skutečnou krizi pouze oddálí a ty dopady pak budou mnohem horší. Vyloučit to nelze.

Pak tady máme Rusko. Rusko je v krizi. A vládne tam nedemokratický režim. A jsou na něj uvaleny sankce. To není vůbec dobrá situace. Je to situace v mnohém připomínající ono meziválečné Německo. Na druhou stranu - mají být sankce zrušeny? Aby to Putin považoval za své vítězství a stouplo mu sebevědomí? Nikdo bohužel nedokáže odhadnout, jak se Rusko dál zachová.

Válka v Sýrii, uprchlická krize, eskalace levicového i pravicového extremismu v Evropě - to jsou další reálné problémy, které se samozřejmě promítají i do obchodování na burze. A následně pak do celkové ekonomické situace jednotlivých zemí.

Otázkou je, jak z toho ven?

Jedno řešení tu je, ví se o něm a už se na něm pracuje. I když ne dost. Jde o rozvoj ekonomiky v Africe, Jižní Americe, Indii a dalších zemích „třetího světa“. Tam i tam je obrovský potenciál pro investice i generování koupěschopné poptávky.

Ta matematika je docela jednoduchá. Na světě dnes žije přibližně 3,5 miliardy lidí, tedy polovina světové populace, na nebo pod hranicí chudoby. To je přece trh jak kráva. Existuje na to dokonce stará anekdota o Tomáši Baťovi:

Tomáš Baťa vyšle do Afriky dva markeťáky, aby prozkoumali trh. Ten první hlásí:
„Není tady pro nás žádný trh, všichni tu chodí bosky.“
Druhý však píše:
„Obrovský trh! Obrovská příležitost! Zatím tu ještě skoro nikdo nemá boty!“

Je tedy třeba tam trochu zainvestovat, vytvořit infrastrukturu, zvýšit vzdělanost a dát lidem dobře placenou práci, aby si mohli kupovat západní zboží.

Současně se jedná o strategii, která by vyřešila problém s imigranty. Dokonce by mohlo dojít k obrácení toku migrace.

Samozřejmě - jsou zde překážky. Například nedemokratické nebo nestabilní politické prostředí. Nebo neochota jak politických, tak ekonomických subjektů západního světa uvažovat v širší perspektivě a v dlouhodobém horizontu. Takže to zatím vypadá spíš tak, že se prosazuje lokální  izolacionismus a protekcionismus a různé nenávistné vášně, které rozhodně k vyšší stabilitě ekonomiky nepřispívají. A nejsou ani řešením. Pokud nějaká velká krize v dohledné době opravdu udeří, budeme moci za její viníky označit např. všechny, kteří dnes chodí na různá náměstí s transparenty „Pevnost Evropa“. Ono se totiž ví, že izolacionismus a protekcionismus se může vyplanit jen krátkodobě a v případě menších problémů, nebo je-li ten, kdo se chce izolovat, v obzvlášť výhodné situaci. Velké a dlouhodobé problémy se buď podaří vyřešit společně, nebo se je vyřešit nepodaří. My se tady sice můžeme za dost vysokých nákladů oplotit. Dokonce se tím dá i dočasně pozvednout ekonomika. Stejně jako kdysi v Německu. Stát udělá přesně to, co Markéta Šichtařová kritizuje: nechá natisknout peníze. A za ty peníze nechá vyrobit ostnaté dráty, tanky, děla, samopaly. Najme za to vojáky, kteří budou na hranicích střílet do každého, kdo by se pokusil přejít. Ale toho se nikdo nenají, že jo. A ti lidé venku budou pořád. A bude jich přibývat až jich nakonec bude tolik, že je žádný plot a žádná střelba nezadrží.

Nicméně i otevření trhů v dnešních rozvojových zemích by bylo řešením pouze dočasným. I když by to, vzhledem k rozsahu a „vyhladovělosti“ těchto trhů, mohlo vystačit na dalších 50 nebo i více let. Ale pak se i potenciál těchto trhů vyčerpá. Kromě toho mohou některé takto nastartované nové ekonomiky začít opět konkurovat „západu“ podobně jako dnes Čína. A další velká krize bude na spadnutí.

Dalším řešením, o kterém se v poslední době docela dost hovoří, je progresívní zdanění bohatých a/nebo zavedení nepodmíněného základního příjmu. Ty dva kroky nemusí jít ruku v ruce, ale bylo by to lepší, protože by došlo k většímu přerozdělení a zmenšení propasti mezi bohatými a ostatními. Samozřejmě to má své skalní odpůrce. Odpůrci progresívního zdanění argumentují tím, že je to nespravedlivě a demotivační. To je pravda jen částečně. Tam totiž hodně záleží na tom, jak bude položená a jaký bude mít tvar ta zdaňovací křivka. Jakože kdy se začne zvedat a jak moc se bude zvedat. Protože někteří bohatí lidé již sami přiznávají, že jim jejich bohatství umožňuje, aby ze systému dostávali mnohem víc, než do něj vkládají. A tak se ti, kteří si to uvědomují a jsou společensky zodpovědní, snaží do systému přispívat nejrůznější charitativní činností, podporou vzdělávání, místního rozvoje apod. Velmi si takových lidí vážím, ale je jejich stále poměrně málo. Odpůrci základního nepodmíněného příjmu zase tvrdí, že dáte-li  lidem jenom tak za nic peníze, přestanou pracovat, budou se flákat a vymýšlet všelijaká alotria. Inu, tak úplně se to vyloučit nedá, dokud se to nevyzkouší. Já osobně si ale myslím, že procento „nefachčenků“ je v každé společnosti zhruba stejné. A sociální systém většiny západních zemí je natolik štědrý, že těmto lidem umožňuje bezpracný život již dnes. Takže základní nepodmíněný příjem by v této oblasti nic moc nezměnil. Místo toho by uvolnil ruce lidem, kteří by se chtěli věnovat třeba nějakému tradičnímu řemeslu, umění apod., ale mají strach, že by je to neuživilo a byli by v permanentní nejistotě. Tak místo toho raději vykonávají nejrůznější práce, které je za prvé nebaví a za druhé jsou dost často mizerně placené. Nepodmíněný základní příjem by tedy mohl v prvé řadě snížit nabídku na trhu práce. Což, pravda, by se mnohým podnikatelům nelíbilo. Už nyní si někteří stěžují, že vysoká míra zaměstnanosti, která u nás dnes je, jim přináší problémy, protože nemohou obsadit některé pozice nebo najít dostatečné schopné a zodpovědné zaměstnance. Jenže problém je obvykle jinde - dotyční podnikatelé si sice stěžují, ale platy nezvednou a nezvednou. Základní příjem by nejspíš zvýšil tlak na výši mezd, což by opět o něco zúžilo příjmovou propast. Dalším pozitivním efektem by mohl být rozvoj nových či staronových řemesel, služeb, svobodných uměleckých činností apod. Struktura společnosti by byla pestřejší a mnohem méně náchylnější k ekonomickým krizím.

Postupně bychom se pak mohli tímto způsobem dopracovat až ke změně celkového paradigmatu. O tom, co tím myslím, si ale budeme povídat zas někdy příště.

PS: Aby to nevypadalo, že Markétu Šichtařovou jen kritizuji, tak dodávám, že v tom, že s cennými papíru to teď nebude vypadat nijak zvlášť růžově, má nejspíš pravdu.  :)