V prvé řadě bych chtěl předeslat, že tomu moc nerozumím. Nejsem z oboru, moje děti jsou zaplaťpánbůh v zásadě zdravé a až na nějaké dílčí problémy celkem v normě.
Ale otevřu Facebook - inkluze. Otevřu iDnes - inkluze.
Tak jsem si o o tom něco málo přečetl.
A pořád tomu nerozumím.
Jako nerozumím tomu, o co komu jde.
Jakože je fajn, že máme nějaké ústavy a školy, kde se o děti, které do nějaké té normy tak úplně nezapadají, umějí postarat.
Na druhou stranu - co když tam někdo být nechce?
Já myslím, že nutit někomu nějaké jedno univerzální řešení, ať už to nebo ono, není to pravé ořechové.
Já bych řekl, že nejlepší je vytvořit možnost volby.
Určitě jsou děti, které by to v normální škole dost těžko dávaly - i s asistentem/asistentkou. Tak proč je tam za každou cenu hnát.
Na druhou stranu jsou určitě děti, které jsou dnes v ústavech a speciálních školách, přestože jim to tam tak úplně nesedí. A je dost možné, že kdyby chodily do normální školy, že by se jim tam líbilo a také by toho zvládly víc.
Tak proč nemít oboje?
A nenechat to rodičích, ať si to po poradě s odborníky a podle toho, jak ty děti budou na co reagovat, rozhodnou sami?
A ještě něco: ten argument, že pomalejší dítě brzdí celou třídu, je lichý. Já jsem chodil na základku, kdy nás bylo ve třídě tak 35 i víc. A vždy tam byl pomalejší žák. Brzdil nás jako třídu? Ne. I při těch 35 žácích to učitelky obvykle zvládaly tak, že ten žák nebo žákyně dostali nějakou tu péči navíc, zatímco my jsme třeba pracovali samostatně nebo po skupinách. Spíš byl problém, že tyhle děti se někdy stávaly obětí šikany. Což ale není neřešitelný problém. Zvlášť, když tam bude figurovat asistent a dětí je dnes ve třídách o dost méně. Vlastně není vůbec pravda, že se tempo výuky řídí nejslabšími žáky. Jede se podle osnov a tempo udává učitel/ka. A ta se řídí víceméně průměrem, nikoliv však aritmetickým. Spíš nejpočetnější skupinou. Když někdo nestíhá, tak má buď smůlu, nebo mu rodiče najdou nějaké doučování apod. Kdyby se čekalo na nejslabší žáky, tak by se neodučilo vůbec nic. Nadprůměrně nadaní žáci mají ovšem také smůlu.
Na základce jsem si mohl stěžovat já, protože jsem byl ve třídě vždy ze všech nejchytřejší, heč. A většinu času jsem se tam děsně nudil. Fakt hrozně. To bylo strašné. Občas jsem si četl pod lavicí, ale to učitelky neviděly rády. Tak jsem si kreslil do sešitu zvířátka a vymýšlel příběhy. Ale nikdy jsem neřval, že tam ty ostatní děti nechci. I když někdy jsem opravdu trpěl, když jsem se musel dívat, jak jsou blbé a jak jim nedocházejí úplně elementární věci. Třeba si pamatuju, to bylo ještě ve školce, jak se nás vychovatelka ptala, kde pracují rodiče. Většina dětí řekla: „Můj tatínek pracuje v práci.“ Jenom já jsem dokázal říct: „Můj tatínek pracuje ve výzkumném ústavu travinářském, kde se zabývá genetikou a šlechtí nové odrůdy.“ Ve škole pak měli na prvním stupni kluci hokejky Artis Baby. A četli to tak, jak se to píše. Když jsem se jim snažil vysvětlit, že se to čte „bejby“, je to anglicky a znamená to, že je to hokejka pro děti, tak se mi smáli. A tyhle problémy mám vlastně dodnes. Vždycky něco říkám, vím, že mám pravdu, ale lidé se mi smějí. Nebo mi nadávají. Protože tomu nerozumí. Protože na to nemají mozkovou kapacitu. A já s nimi musím žít. Nemohu ty konvičkovce, Okamury a okamurovce, Bartoše a bartošovce, Cvalíny a cvalínovce či jiné podobné nechat zavřít do ústavu. Jednak by se tam nevešli, druhak nevím, kdo by se o ně chtěl starat. Přitom není pochyb o tom, že ostatním lidem by se bez těchto handicapovaných jedinců žilo lépe. Nebrzdili by nás, nerozvraceli naši společnost atd. :P
