Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kdo koho u nás diskriminuje podle pohlaví?

9. 03. 2016 12:00:00
Když bylo včera toho 8. března, mám tady článek, který většina čtenářů nedočte, protože je dlouhý a ani je to nebude zajímat. On se sem vlastně ani moc nehodí, ale potřeboval jsem ho někam umístit, abych na něho mohl dávat odkaz.

Rád sleduji debatu, která u nás probíhá okolo feminismu a tzv. genderu. Myslím, že je poslední dobou docela zajímavá, i když mám pocit, že někdy dochází k tomu, že v rámci „boje proti stereotypům“ se někteří aktéři dopouštějí toho, že některé stereotypy sami pomáhají udržovat nebo je dokonce vytvářejí.

Například v té feministické a genderové debatě stále dost často zaznívá, že ženy v ČR jsou stále silně diskriminovány.

Já s tímto názorem nesouhlasím, a to i přes některé nezpochybnitelné kvantitativní ukazatele jako jsou nižší platy nebo menší zastoupení žen v politice a vedoucích funkcích. Zastávám názor, že tyto jevy, které osobně rovněž považuji za jevy negativní, jsou sice produkty patriarchálních stereotypů ve společnosti, ale nejsou výsledkem diskriminace. To je dost podstatný rozdíl.

Diskriminace je stav, kdy jedna skupina obyvatel záměrně upírá nějaká práva druhé skupině obyvatel. Jsem opravdu přesvědčen, že k něčemu takovému již v české společnosti běžně nedochází. Samozřejmě se mohou vyskytnout konkrétní případy, kdy je nějaká žena znevýhodněna pouze proto, že je ženou, ale zrovna tak jsou situace, ve kterých jsou naopak dost často znevýhodňováni muži. Takové případy je samozřejmě třeba odpovídajícím způsobem řešit na individuální bázi. Nějaká plošná, arbitrární opatření by se naopak mohla snadno stát kontraproduktivní.

Patriarchální stereotyp je oproti tomu něco, na čem se ženy nezřídka podílejí stejnou měrou jako muži. Ať už proto, že jsou na to zvyklé, nebo proto, že to minimálně některým vyhovuje. Nejedná se tedy o diskriminaci.

Každý emancipační proces – tedy nejen emancipace žen, ale také emancipace homosexuálů, emancipace Romů apod. probíhá ve třech vzájemně se prolínajících rovinách.

  1. Formální emancipace – tedy uznání stejných práv a rovného postavení před zákonem. Myslím, že po této stránce již je v ČR vše víceméně v pořádku. Samozřejmě – ještě se najdou sem tam výjimky. Například katolická církev (a možná i některé další) smí stále naprosto otevřeně diskriminovat ženy. Vzhledem ke vlivu katolické církve to považuji za dost velký problém. Katolická církev tím totiž velice významně napomáhá v udržování patriarchálních stereotypů a je tedy obrovskou brzdou dalšího pozitivního vývoje v této oblasti. Proto je veškeré kritika v tomto ohledu namířená proti katolické církvi na místě. A tato kritika by měla zaznívat při každé vhodné příležitosti.
  2. Praktická emancipace – to je právě ten boj s některými tradicemi, zvyky a stereotypy. A v oblasti emancipace žen zde stále ještě existuje obrovský prostor ke zlepšení. Klasickým příkladem přežívajícího patriarchálního stereotypu je například to, že ženy v případě sňatku stále bez problému přijímají manželovo příjmení. Někdo to může považovat za nepodstatný detail, ale podle mého názoru to má obrovský význam. Stačí, když se zamyslím nad tím, zda bych se já chtěl vzdát příjmení svého. Nechtěl. Nikoliv proto, že jsem muž, ale proto, že mám ke svému příjmení vztah. Je to součást mé rodinné tradice, na kterou jsem hrdý. I když, pravda, je to pouze tradice z otcovy strany. Přitom rodinná větev z matčiny strany také nebyla nijak bezvýznamná. Ale skrz to příjmení ustupuje do pozadí. Žena se vlastně sňatkem vzdává části své identity, své vlastní historie. Já tedy ženám rozhodně doporučuji, aby si své příjmení, pokud se za něj nestydí, ponechávaly i po svatbě. Nebo mohou dokonce svým mužům navrhnout, aby si vzali příjmení jejich. Pravda - v tom prvním případě se otevírá jedna nová otázka, a sice, po kom se budou jmenovat děti, ale to už by bylo na jinou debatu. A neřešitelné to není.
  3. Mentální emancipace. To je nejdelší a nejsložitější proces. K jeho popisu použiji příměr. Představme si člověka, který je nějak diskriminován, jako někoho, kdo se snaží přeplavat nějakou vodní plochu. Přestože je zdatný plavec, má problémy, protože ho něco nebo někdo drží a neustále stahuje pod hladinu. Takový člověk tedy potřebuje pomoc, aby se mohl občas nadechnout a neutopil se. A, samozřejmě, aby se nakonec té nežádoucí přítěže, která ho stahuje dolů, zbavil úplně. Jenže tím, že se člověk konečně osvobodí a vyplave na hladinu, problém dost často nekončí. Řada lidí si totiž na ten pocit nabyté svobody nemůže zvyknout. Tak dlouho žili s vědomím, že je někdo utiskuje a ohrožuje, že se nemohou toho pocitu ohrožení zbavit ani poté, co už pominulo. Někdy se tak může stát, že se tito lidé dožadují pomoci, různých výhod a zvláštního zacházení i v situacích, kdy už pro to není žádný důvod. Někdy dokonce mohou začít dělat to, čeho byli dříve sami obětí – mohou začít ostatní stahovat pod hladinu.

K tomu je třeba ještě dodat, že dost často jsou ty pocity ohrožení, nerovnoprávnosti apod. v lidech záměrně živeny. Je to dáno tím, že každý úspěšný emancipační proces se od určitého okamžiku stává zajímavým trhem a prostředkem k získání politické moci. Začne tedy přitahovat nejen lidi, kteří se ztotožní s jeho myšlenkami, ale také obchodníky a politické kariéristy a oportunisty. A ti samozřejmě nemají zájem na tom, aby to skončilo. Protože pak už by jedni neměli komu prodávat své cíleně zaměřené produkty a služby, zatímco druzí by si museli hledat zase jinou politickou agendu. Výsledkem pak je, že tito lidé hledají nebo dokonce sami vytvářejí další a další pseudoproblémy, ve kterých mohou použít slovo „diskriminace“ za účelem nikoliv zlepšení společenské situace, ale za účelem vlastního prospěchu. To je třeba zvláště v pozdějších fázích každého emancipačního hnutí mít na paměti.

Nyní se z perspektivy výše načrtnutých třech rovin podívejme, jaké je tedy skutečné postavení žen v české společnosti.

Jak již jsem předeslal, legislativní proces je téměř završen a jediným významným subjektem, který tento proces bojkotuje a sabotuje, jsou některé církve. Na ty je třeba vyvíjet v tomto ohledu silný tlak směřující ke změně jejich postoje.

Ve zbývajících dvou rovinách je práce ještě hodně. Protože se zde však na udržování společenských, myšlenkových i behaviorálních stereotypů významnou měrou podílejí i ženy samotné, jedná se o proces značně složitý a dlouhodobý. Proto je třeba mít přirozenou nedůvěru k různým navrhovaným „rychlým řešením“ jako jsou kvóty či nějaké direktivní narovnání platů.

Uveďme takovou modelovou situaci, která se skutečně stala. Jeden podnikatel se se mnou bavil o tom, že hledá pracovníka na určitou pozici. A doslova mi řekl: „Na to místo vezmeme ženu, protože ta bude ochotná to dělat za 25 000, kdežto muž by chtěl minimálně o pět tisíc víc.“ Diskriminoval ten podnikatel někoho? A pokud ano, diskriminoval ženy nebo muže?

Myslím, že můžeme konstatovat, že feministky a feministé odvedli poměrně slušnou práci a postavení žen v české společnosti se za posledních 25 let poměrně výrazně změnilo k lepšímu. Také se nejrůznější problémy žen dostaly do popředí veřejného zájmu. Na různých fórech a platformách se hovoří o násilí na ženách, o objektivizaci žen, o rozdílech v odměňování apod. Dokonce by se dalo říci, že se na problémy žen soustředí tak velký zájem, že se skoro vůbec nehovoří a nediskutuje o problémech mužů. A těch je nemálo a některé z nich mají charakter trendů.

Dnešní české ženy jsou si již poměrně dobře vědomy svých práv a ve většině případů nemají problém se těchto práv domáhat. Existují zde samozřejmě rozdíly, a to především generační – je celkem přirozené, že starší ročníky jsou více ve vleku nejrůznějších stereotypů než ty mladší. Další rozdíly bychom nejspíš vystopovali také v závislosti na vzdělání, sociální či etnické skupině apod.

Vedle toho, když se podíváme na průměrnou českou ženu v produktivním věku, pozorujeme, že výrazně stouply nároky žen na muže jako na potenciálního životního partnera. Stačí jenom zběžně projít různé články, diskuze apod., které jsou k dispozici na internetu, a rychle zjistíte, že požadavků, které mají dnešní ženy na muže, je opravdu hodně. Podstatně méně se však dnes hovoří o nějakých závazcích žen vůči mužům. Zatímco v minulosti feministky správně upozorňovaly na to, že žena je brána jako samozřejmost (woman is taken for granted), dnes se situace dost často obrací. V zahraničí si toho dokonce již všimli, takže např. anglicky psané články na toto téma vygůglíte poměrně snadno.

V některých případech mají ženy na muže tak obrovské nároky, že je žádný muž nemůže při sebemenší vůli splnit. Muž tak je ženou jako partner akceptován pouze po určitou, poměrně krátkou, dobu, dokud trvá postačující erotická přitažlivost. Ta však odezní poměrně brzy, načež se žena začne poohlížet po novém partnerovi. Není tedy náhodou, že podle statistik dnes inicializují rozchod až v 80 % ženy.

Domnívám se, že neadekvátní náročnost některých žen je důsledkem nedostatečné mentální emancipace. Chybí zde povědomí, že svoboda a rovnoprávnost nejsou jen práva a privilegia, ale také povinnosti a zodpovědnost. V extrémních případech lze postoj některých žen vůči partnerům charakterizovat takto: „Ty jsi můj partner. Ty se o mě musíš starat, musíš mě rozmazlovat, musíš mě hýčkat. Já nemusím nic. Tvou odměnou za vše, co děláš, je prostě to, že mě máš. A neustále se musíš snažit, aby sis mě zasloužil.“

Čeští muži tak nejsou vůbec v nějakém záviděníhodném postavení. Občas se mluví o tzv. krizi mužství. To je ale něco, čemu se já osobně směju, protože se jedná právě o patriarchální stereotyp. Ale to by bylo na samostatný článek.

Nicméně pravdou je, že muži jsou jako skupina pod poměrně dost silným tlakem. Je to věc, která je zatím docela opomíjená. Částečně také proto, že když se v médiích či nějaké debatě porovnává postavení mužů a žen, staví se jako archetyp muže bohatý úspěšný podnikatel či politik a proti němu „žena samoživitelka“. Tam je samozřejmě ten kontrast velmi markantní, nicméně se jedná o, možná vědomou, možná nevědomou, manipulaci. Ne každá žena je samoživitelka s nízkým příjmem, ne každý muž je bohatý podnikatel. V pomyslném rozdělení postavení podle pohlaví bude sice ten muž podnikatel asi nejvýš, zatímco žena samoživitelka možná nejníž, nicméně u většinové populace bude to postavení poměrně vyrovnané. A každá skupina bude mít své specifické problémy.

Podívejme se trochu blíž na takového typického muže, otce rodiny, příslušníka střední vrstvy. Na jedné straně se po něm chce, aby byl velmi pozorný k partnerce, aby se věnoval dětem, aby se podílel na pracích v domácnosti. Což je samozřejmě v pořádku. A dlužno říci, že minimálně u mužů ve střední vrstvě vidíme výrazný trend zvyšující se snahy těmto požadavkům vyhovět. Nicméně z muže ze střední vrstvy zatím nikdo nesňal břímě „živitelů rodiny“. A to přesto, že v reálném světě už existují páry, kde vydělává víc žena. A nejvíc jich bude nejspíš právě v této skupině. I když to je pouze můj odhad. Žádná data nemám k dispozici. Ve společenském povědomí je to stále muž, kdo by měl nosit domů víc peněz. A zatímco muži při hledání vhodné životní partnerky málokdy přihlížejí k její hmotné situaci, ženy tak činí velice často. Stačí si projít třeba inzeráty na seznamkách – „hledám finančně dobře zajištěného“ je velmi oblíbená formule.

Jsou zde tedy dva navzájem provázané jevy: muž je vnímán stále jako živitel rodiny a většina žen si stále hledá partnera s vyšším příjmem. To vede k tomu, že muži zkrátka a dobře musí vydělávat víc peněz než ženy. Proto mívají při jednání o platu vyšší nároky, ze kterých, na rozdíl od ženských kandidátek, nejsou ochotni slevit. Toto tvrzení podporuje existence feminizovaných oborů. Je sice pravda, že některé profese jsou tradičně považovány za „ženské“ – např. zdravotní sestra, kde je to zakódováno přímo v názvu. A není to dobře – určitě existuje spousta situací, kde by se mužský ošetřovatel osvědčil stejně dobře nebo ještě lépe – např. při ošetřování nepohyblivých pacientů, které je dost náročné na fyzickou sílu. Tudíž i zde by bylo vhodné vyvíjet tlak na změnu.

Na druhou stranu však existuje nemálo mužů, kteří by měli zájem učit na základní škole. Nicméně rozhodne se pro to pouze několik z nich. Z jednoho prostého důvodu - nemohou si to finančně dovolit. Jejich materiální a společenský status by byl příliš nízký, což by mělo negativní dopad na různá jejich osobní očekávání jako právě např. nalezení vhodné životní partnerky a spokojený rodinný život.

Pokud by za stávající situace skutečně došlo k arbitrárnímu srovnání platů, mohlo by to vést až určitému „katastrofickému scénáři“. Začalo by to tím, že by se ta hranice, od kdy je určitý plat pro muže nepřijatelný, posunula nahoru. To by vedlo k většímu zápasu o dobře placená místa. A muži, kteří by byli motivovanější, by z těch míst vytlačovali ženy. To by samozřejmě neušlo pozornosti sociálních inženýrů, takže by opět přišly na přetřes kvóty. A protože nepoměr v zastoupení mužů a žen by byl opravdu velmi zjevný, je dost velká pravděpodobnost, že by kvóty byly skutečně zavedeny. To by ale k ničemu dobrému nevedlo. Logicky by totiž muselo docházet k situacím, kdy by ženská uchazečka dostala přednost před kvalifikovanějším a schopnějším uchazečem. A to by byla nespravedlnost. Vedle toho by to mohlo mít vážné společenské dopady – například, že by přibývalo silně frustrovaných mužů, mužů trpících depresemi, mužů propadajících alkoholismu a vyloučit nelze ani nárůst sebevražd. Možná by tomu byla věnována určitá odborná pozornost ze strany psychiatrů, sociologů apod., ale nikoho by nejspíš nenapadlo zavádět nějaká plošná zákonná opatření.

Vedle toho pozorujeme v české ekonomice jev, který sice zatím není příliš častý, ale rozhodně není ani výjimečný: jsou to ryze ženské firmy. Tedy firmy, vlastněné ženami, kde jsou zaměstnány pouze ženy. Žádný muž nemá šanci v takové firmě získat práci. Nebo nanejvýš tam, kde je zapotřebí fyzická síla - tedy např. jako skladník apod. Ale nikdy nebude přijat na nějakou kancelářskou práci či dokonce na manažerskou pozici. Přestože se naprosto jednoznačně jedná o diskriminaci mužů, ještě jsem neslyšel, že by proti nějaké takové firmě bylo vedeno nějaká antidiskriminační řízení. Ale nevadí mi to. Protože, přestože s tím v principu nelze souhlasit, lze to dočasně tolerovat jako prvek, který přispívá k nastolení rovnováhy.

Poměrně značná pozornost je u nás věnována situaci tzv. samoživitelek. Já zastávám názor, že termín „samoživitelka“ by měli feministé a feministky přestat používat, protože vyvolává dojem, že „živit se sama“ není pro ženu přirozené. Že by ženu měl živit někdo jiný - nějaký muž.

Není sporu o tom, že některé ženy, které jsou samy s dětmi, jsou v obtížné situaci. Ovšem je dobré se zamyslet nad tím, jak se tyto ženy do situace dostaly. Jak už jsem předeslal, mají ženy stále ve zvyku hledat si partnera s vyššími příjmy, než mají samy. Některé ženy dokonce stále rezignují na vzdělání, protože mají představu, že se dobře vdají a partner je zabezpečí. Vedle toho ale stoupá náročnost žen na partnery, takže až 80 % rozvodů iniciují ženy. Samozřejmě - dost často pro to mají dobré objektivní důvody - domácí násilí, opakované nevěry, manželův alkoholismus apod. Ale v 80 % případů?

Opět si pro názornost uveďme modelovou situaci: žena bez vyššího vzdělání se vdá a následně je několik let na mateřské. Takže po skončení mateřské nejsou její vyhlídky na získání dobře placeného zaměstnání nijak valné. Nemá kvalifikaci, nemá zkušenosti, nemá nic. Přesto tato žena v určitém okamžiku dojde k názoru, že by se s jiným mužem měla lépe a z manželství odejde. Co následuje? Bez problémů dostane děti svěřené do péče a otci jsou vyměřeny alimenty podle výše jeho příjmu. Otec se ocitá v dost nelehké situaci - je odloučen od dětí, čímž citově strádá. Vedle toho musí významnou část svého příjmu posílat exmanželce. Jeho vyhlídky, vzhledem k ztenčeným příjmům, na nový vztah jsou špatné. To se podepíše na jeho psychické kondici, takže nakonec o svou dobře placeno práci přijde. Po určitém nesnadném boji dosáhne snížení alimentů. Mezitím se jeho bývalé ženě nový vztah rozpadne. Žena totiž zjistí, že nový partner nemá v úmyslu poskytovat jí takovou finanční podporu, jakou očekávala. Stává se tedy onou samoživitelkou ve svízelné životní situaci. V podobných případech lze konstatovat, že tyto samoživitelky do jisté míry „vyrábí“ stát. Nikoliv však tím, že by diskriminoval ženy, ale proto, že v těchto situacích diskriminuje muže.

Vedle toho má skutečnost, že děti zůstávají po rozchodu rodičů obvykle v péči matky, samozřejmě také dopad na odměňování žen v zaměstnání. Moje příjmy klesly od zavedení střídavé péče asi o polovinu prostě proto, že jsem se místo shánění nových zakázek věnoval dětem ؎ vařil jsem, pral, hrál si s dětmi, vysvětloval jim učivo do školy apod. Já jsem sice OSVČ, takže jsem v trochu jiné situaci než zaměstnanec, nicméně je celkem logické, že člověk, který má v trvalé péči třeba dvě a více dětí, nemůže podávat takový pracovní výkon jako stejně starý a stejně kvalifikovaný a schopný člověk, který v péči žádné děti nemá nebo se v péči o děti střídá s partnerem/partnerkou. A protože jsou u nás děti po rozvodu stále v drtivé většině případů svěřovány do výhradní péče matek, promítá se to i do těch statistik příjmů. Je paradoxní, že jsou to obvykle matky, které se střídavou výchovou nesouhlasí. Protože na fungující střídavé výchově vydělá nakonec i žena – má víc času jen pro sebe, na své koníčky a zájmy, na svého nového partnera apod.

Pokud chceme dále pracovat na narovnání postavení mužů a žen, za což bych se rozhodně přimlouval, protože jsem toho názoru, že patriarchální stereotypy škodí všem – ženám i mužům, je třeba zaměřovat se na skutečné příčiny různých jevů a nikoliv pouze na příznaky jako je třeba již zmíněná platová nerovnost.

V prvé řadě je třeba skutečně odmítnout model tzv. „tradiční rodiny“ – který tak rádi propagují konzervativní politici a některé církve. A to z toho důvodu, že je to opravdu model silně patriarchální. Model, kde je muž „hlavou rodiny“, zatímco žena je „je tím krkem, který hlavou točí“. Ve společnosti, ve které je stále výrazně zastoupen a prosazován model patriarchální rodiny, nelze prosazovat rovné příjmy a rovné zastoupení ve funkcích a politice – prostě proto, že to neodpovídá struktuře společnosti a rozdělení rolí.

Je třeba zaměřit se na to, aby se více prosazoval model rodiny partnerské, ve kterém mají oba dva partneři postavení naprosto rovnocenné. Přičemž to nemusí znamenat, že dělají oba dva totéž. Mohou mít samozřejmě role všelijak rozděleny, ale na základě dohody, podle toho, co koho víc baví, co kdo lépe zvládá apod., nikoliv podle pohlaví.

Na cestě k partnerskému modelu leží celá řada překážek. Je to například již zmíněná akceptovatelnost situace, kdy partner vydělává méně než partnerka. Je třeba, aby to akceptovali jak ženy, tak muži, tak jejich rodina a okolí. S tím souvisejí další věci. V současnosti je např. společenský status muže stále odvozován především od jeho příjmů, eventuálně od jeho politického vlivu apod. To, že je muž třeba dobrý otec, dobrý kantor apod. zatím stále nikoho příliš nezajímá. Dokonce dochází k paradoxním situacím, kdy žena sice po muži vyžaduje, aby se podílel na domácích pracích, ale jakmile se muž opravdu začne aktivně zapojovat, žena si ho přestane vážit. A to bez ohledu na to, kolik ten muž vydělává. Dokonce lze pozorovat jev, kdy ženy, které žijí s nějakým domácím despotou a jsou ve vztahu velmi nešťastné, tohoto despotu nedokáží opustit. Naopak ženy, které mají hodné a obětavé muže tyto opouštějí poměrně snadno. Ve svých knihách a článcích se tomu u nás věnuje Věra Nosková.

Co říci závěrem? Stále se považuji za feministu, ale ještě více se mi libí to slůvko „gender“, protože ho chápu tak, že pokrývá širší problematiku. Že už nejde jenom o srovnání postavení žen vůči mužům, ale o studium a řešení problémů obou pohlaví. Pravda - poměrně dost lidí stále dává mezi feminismus a gender rovnítko. Ale to je, myslím, právě chyba. Bude fajn, když muži pochopí, že gender není proti nim, ale také pro ně.

Z konkrétních genderových iniciativ se mi líbí návrh na takové nastavení podmínek rodičovské dovolené, když každý člověk bude mít nárok na stejný počet dnů. Tedy muži i ženy. Přičemž tento nárok nebude převoditelný na partnera. To z toho důvodu, že právě nerovnoměrné rozdělení rolí v péči o děti je zárodkem mnoha pozdějších problémů – od nerovného odměňování po situaci po případném rozvodu. Ovšem kdykoliv podobné návrhy někde zazní, nejhlasitěji proti nim protestují ženy. Proč? Je slyšet argumenty jako: „manžel vydělává o hodně víc, byli bychom na tom škodní“ nebo „muž se o děti nikdy nedokáže postarat tak, jako žena“.

Je jasné, že zde je zapotřebí především zásadní změna mentality. A to se opravdu nestane přes noc.

Autor: Igor Indruch | středa 9.3.2016 12:00 | karma článku: 17.63 | přečteno: 1015x

Další články blogera

Igor Indruch

Svobodu, svobodu, svoboděnku…

Tak nám začal platit zákaz kouření v restauracích. A je okolo toho spousta povyku. Čemuž se nedivím.

1.6.2017 v 12:10 | Karma článku: 12.32 | Přečteno: 931 | Diskuse

Igor Indruch

Co kdybychom se na Mašínech konečně shodli?

Pan Josef Mašín se ve zdraví dožil 85 let a na sociálních sítích se na základě toho opět rozběhla zuřivá debata o tom, zda byli Mašínové a jejich skupina hrdinové nebo sprostí vrazi.

12.3.2017 v 12:00 | Karma článku: 27.56 | Přečteno: 1223 | Diskuse

Igor Indruch

Přemnožení slaměných panáků v českých zemích

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Stále více lidí kritizuje nešvary, které existují pouze v jejich představách. V komunikaci se tomu říká „slaměný panák“.

5.3.2017 v 12:35 | Karma článku: 16.17 | Přečteno: 915 | Diskuse

Igor Indruch

S křížkem po Žáčkovi (anebo s Žáčkem po funuse?)

Předem tohoto článku bych chtěl zdůraznit, že debatu okolo básničky Jiřího Žáčka jsem velmi uvítal. Z několika důvodů.

8.2.2017 v 13:31 | Karma článku: 18.01 | Přečteno: 1560 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Linhart

Operace se zdařila – rozvrat školství dokonán.

Kantoři jásejte! Dostanete přidáno! Stát si vás cení o patnáct procent více. Vaše společenská prestiž prudce vystřelí o celou šestinu. No, a to nejdůležitější, vaše konto se nafoukne jak břicho utopence.

19.9.2017 v 17:10 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 0 | Diskuse

Josef Barta

Konec vlády škůdců a lhářů v ČR by neměl být odkládán

Výnosná koryta, úplatky, korupce a celoživotní snaha vysávat pracující občany je asi hrubý popis stávajících politiků. Převlékání kabátů a změna barev, které politici hájí, je jen vyjádřením jejich zisků. Hlavně mít moc a prachy!

19.9.2017 v 16:09 | Karma článku: 13.35 | Přečteno: 234 | Diskuse

Zuzana Hubenakova

Některým holt zůstanou jen holé zadky

Vystavovat své nahé tělo pro peníze je nízké, zvrhlé a podporuje to stereotypy. Už jednou jsem s kamarádkami navštívila mužské striptýzové vystoupení, abych to těm pomýleným chlapcům vysvětlila. Pak bohužel přišel moment, kdy jsem

19.9.2017 v 14:18 | Karma článku: 15.42 | Přečteno: 927 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Začíná hon na čarodějnice?

Jakýsi spolek Naštvané matky zveřejnil na sítích tvář a jméno advokátky, která zastupuje muslimskou dívku v jejím sporu se státem ohledně nošení hidžábu.

19.9.2017 v 13:00 | Karma článku: 27.32 | Přečteno: 1622 | Diskuse

Rostislav Říha

Bouráme sochy, abychom zapomněli. Mariánský sloup i Stalina.

Myslím, že sochy poplatné minulým režimům se bourat neměly. Mrzí mě i to, že se přejmenovávají náměstí. Jsem přesvědčen, že to vede k tomu, že si přestáváme pamatovat minulost a činí nás to méně zodpovědnými vůči budoucnosti.

19.9.2017 v 12:15 | Karma článku: 8.82 | Přečteno: 268 | Diskuse
Počet článků 112 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2276
Milující otec. Křesťansko-ateistický zenbuddhista. Překladatel na volné noze. Autor dvou knih.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.