Ne, že by se o tom mluvilo nějak moc, ale tu a tam se to mihne. Nějaký článek, nějaká debata. Dokonce jsem už narazil i na jakýsi ten koučink „jak překonat krizi mužství“.
Co to ale je, ta krize mužství? Jako něco si pod tím představit dovedu. A dovedu pochopit, že když to pořádně nestojí, může to být docela krize. Na druhou stranu – jsou na to prý dnes docela účinné léky. Byť ne zrovna zadarmo. Ale jsou.
No dobře. Vážněji.
Co je to to mužství? A jak se dostane do krize?
První feministky dost často začínaly své proslovy a články větou: „Tento svět je světem mužů.“ A měly pravdu. Vynález pluhu odstartoval takzvanou první společenskou dělbu práce. Do té doby se na většině prací podíleli muži i ženy přibližně rovným dílem. Pluh vyžadoval větší sílu, takže ho obsluhovali převážně muži. A na základě toho si pak začali přisvojovat větší zásluhy a následně i větší část výsledků práce. Ženy začaly být vytlačovány z účasti na veřejném životě a zatlačovány do domácností či hierarchicky méně významných rolí jako služebné, námezdní pracovnice apod. Staly se majetkem muže. Muži si zatím vytvářeli svět pro sebe. Svět, ve kterém vedli války, podnikali objevitelské cesty, vedli války, psali knihy, malovali, skládali hudbu, bádali, vynalézali, vedli války – zkrátka a dobře, byl to velmi zajímavý, i když někdy dost nebezpečný a krutý svět. Svět vyměřený ženám byl podstatně menší. Žena měla být „ochránkyní rodinného krbu“ a pomocnicí, oporou, popřípadě dekorací muže. Měla muže poslouchat a pečovat o jeho spokojenost a pohodu. To jí mělo ke štěstí stačit.
V dnešním světě mají ženy vlastně dočasnou výhodu. Je to sice jen taková psychologická výhoda, nikoliv reálná, ale i to se někdy hodí. Prostě: společnost tradičně strká ženy do domácnosti, k plotně, k dětem. Pokud to žena splní, tak cokoliv dosáhne nad to, je úspěch. (Samozřejmě jsou zde množící se případy žen, které to nesplní, splnit nemohou nebo nechtějí – a mají s tím problém – ale to je jiný příběh). Muž měl k dispozici celý svět. A i když v tom velkém světě v konkurenci s ostatními muži neuspěl, mohl přijít domů, kde byl nezpochybnitelným pánem. O tuto jistotu dnes přišel. A jak je tato jistota pro některé zamindrákované muže důležitá, to můžeme pozorovat třeba v některých muslimských komunitách – tamní muži jsou ochotni pro udržení své nadvlády nad ženami ženy týrat a vraždit. Tak moc se cítí být ženami ohroženi. Tak moc nejistí jsou, když nemohou ženy ovládat.
Ten princip, proč to tak je, popsal Erich Fromm ve svém nejznámějším díle Strach ze svobody. Svoboda je vždy spojena se značnou mírou nejistoty. Například nejistoty v obstarávání základních životních potřeb. To znali už ve starém Řecku. Člověk, který se o sebe nedokázal postarat, mohl sám sebe prodat do otroctví. Ztratil sice osobní svobodu, ale jeho majitel měl povinnost ho ubytovat, ošatit a dát mu najíst. To je jeden z aspektů antického otroctví, o kterém se dnes málo ví. Podobně i dnešní člověk je často ochoten vzdát se některých svých svobod výměnou za jistoty. Nebo zdánlivé jistoty.
Nejistota spojená se svobodou však postupuje od těch věcí základních a konkrétních až k věcem složitějším a abstraktním. Až třeba k otázce smyslu života a vlastní existence. Kdo jsem já? Klade si řada lidí otázku. Jaký má můj život smysl? Jaké je mé místo na tomto světě? Mnoho lidi nedokáže na tyto otázky najít uspokojivou odpověď. A ta nejistota neznalosti odpovědí je zneklidňuje. Je zdrojem existenciálního strachu a úzkosti. Proto hledají lidé triky a finty, jak tyto otázky zaplašit, zatlačit do nevědomí apod. A to jsou právě ty útěky ze svobody, které popisuje Erich Fromm.
Jedním velmi oblíbeným trikem je autoritářství. Autoritářství má dva póly - dominanci a submisivitu. Dost často se mohou oba dva vyskytnout i u jednoho a téhož jedince. Takovým klasickým archetypem je postava učitele z kultovního hudebního filmu The Wall. Učitel je ve třídě velmi přísný na své žáky, ale doma je sám ponižován despotickou manželkou. Proč je autoritářství oblíbenou strategií útěku ze svobody? Protože může-li autoritářská osobnost někoho ovládat, získává tím pocit sebepotvrzení. Pocit, že je něco víc než ten ovládaný, že její život má větší hodnotu. Proto je dominant na svém submisivovi vždy závislý. Potřebuje ho. A proto je někdy schopen ho zabít. Protože než aby nad ním ztratil vliv, raději ho zničí, což je vlastně finálním uplatněním jeho moci. Destruktivita je podle Fromma další strategií úniku ze svobody. Ničím to, co nemohu ovládat, čemu nerozumím, a co mě proto zneklidňuje, děsí a vyvolává to ve mně pocit ohrožení.
Ale zpátky ke krizi mužství.
Má-li muž jistotu, že i když je úplná nula a nikdo ho nebere vážně, ale doma ho čeká pokorná a poslušná ženuška, je to pro něj obrovská úleva. Přece jenom je někdo ještě větší nula než on sám. A může si to kdykoliv ověřit a tím potvrdit svou hodnotu. Přijde domů, bouchne pěstí do stolu, a zařve: „Tak kde mám sakra svou večeři?“ A když se ženuška může přetrhnout, aby mu ji nachystala, je svět v pořádku.
Jinými slovy, většina případů tzv. krize mužství není nic jiného než ztráta tohoto pocitu nadřazenosti. Žena už není tím, kdo je o stupínek níž. Je minimálně na stejné úrovni. Minimálně. Protože jsou ženy, hodně žen, které to dotáhly dál. Úplně nejhorší věc, která se muži s touto krizí mužství může stát, je, když mu žena šéfuje v zaměstnání.
Vedle toho však může mít tzv. krize mužství i jiné příčiny a jinou podstatu. Patriarchální společnost sice dala mužům oproti ženám značná privilegia, ale také povinnosti. Říká se: „Zasaď strom, postav dům, počni syna.“ Ta první zásada je docela sympatická. Znamená to, že by člověk neměl myslet ve stylu „po nás potopa“. Že by měl pečovat o prostředí, ve kterém žije, aby ho zachoval pro budoucí generace. A to může koneckonců dělat každý. Postavit dům, to už je něco jiného. Nejedná se samozřejmě jen o výrobu nějakého příbytku. Je to vyjádření celkové zodpovědnosti muže za materiální status rodiny. Je to muž, kdo zodpovídá za to, že rodina bude mít kde bydlet a nebude po materiální stránce strádat. Pokud se tedy muži nedaří tuto funkci plnit dle představ svých a/nebo okolí, krize mužství je na světě. Podobně s tím plozením syna. Není snad nutné sáhodlouze rozebírat, proč je tam „syna“ a nikoliv „dítě“. Syn byl dědicem, nositelem rodového jména. Bez syna vymřel rod „po meči“. Takže opět muž, který nesplní tuto roli, se může ocitnout v „krizi“.
Dále samozřejmě existují rozličné patriarchální vzory „mužství“, takže muž, který se s těmito vzory identifikuje – třeba proto, že byl od malička veden k tomu, aby se s nimi identifikoval, nesměl si hrát s panenkami apod. – se může snadno dostat do krize mužství, pokud začne mít pocit, že se těmto vzorům ani zdaleka neblíží – např. proto, že nedisponuje dostatečnou fyzickou silou, že u sebe pozoruje větší emocionální citlivost, než se u muže považuje za vhodné, že neměl v životě dostatek sexuálních partnerek a tak dále.
Související, ale tak trochu opačný případ krize mužství může být, když má muž pocit, že se mu ten vzor podařilo celkem dobře okopírovat, ale, k jeho velkému rozčarování, jeho okolí, a především pak ženy, to dle jeho názoru dostatečně neoceňují. Už to vždycky nezabírá. Tito muži pak obvykle nemohou přijít na jméno feminismu, protože podle jejich mínění dělá feminismus „z chlapů baby a z žen chlapy“. Dost často mají potřebu vymezovat se také proti homosexuálům, protože dle jejich mínění homosexuálové rovněž podrývají koncept mužství a navíc „ohrožují tradiční rodinu“.
Občas se někdo zeptá: Co je vlastně špatného na patriarchální společnosti? Vždyť to tak dlouho a dobře fungovalo. Tak proč to měnit? Tak ona třeba otrokářská společnost také fungovala hodně dlouho. A z určitého pohledu můžeme říci, že taky fungovala „dobře“. Základní problém patriarchální společnosti je, že přímo či nepřímo určuje lidem, co mají dělat, na základě jejich pohlaví. Muži v tom „předurčení“ mají sice o dost větší volnost než ženy, ale pořád jim někdo říká „to musíš“ a „to bys neměl“, protože jsi „chlap“. Proč? Proč se nemohu chovat tak, jak chci (v mezích zákona, samozřejmě), tak jak to cítím? Proč se mám vůbec zabývat tím, že jsem muž? Je to pro mě důležité? Chápu, že ženy se zabývají tím, že jsou ženy. Protože celé generace žen s tím měly problémy. Tak se s tím nějak perou. Kladou si otázky jako: máme být hrdé na to, že jsme ženy, nebo máme své ženství spíš popřít, protože se jedná o patriarchální konstrukt? Ženy se vlastně pořád hledají, protože mají tu historii několika tisíciletí, kdy být ženou znamenalo být někým méněcenným. Proto se spousta žen snaží emancipovat prostě tak, že se v něčem snaží vyrovnat mužům. Snaží se muže napodobit. Protože mají před sebou ten ideál člověka-muže, ale současně na ně post-patriarchální společnost stále vyvíjí silný tlak, aby pěstovaly a dávaly na odiv svou „ženskost“. Muži mají trochu jiný problém: spousta mužů odvozovala svou hodnotu jako člověka od toho, že jsou muži. Že stojí o ten pomyslný stupínek na ženami. A jak už jsem napsal, omezovalo je to, k něčemu zavazovalo, ale také jim to dodávalo sílu a pocit jistoty. A teď to na piedestal vynášené mužství svůj někdejší význam ztrácí. Muž ztrácí sebe sama jako svou modlu. Jako svou jistotu. Takže spousta mužů má takový inverzní problém k tomu problému, s kterým se potýkají ženy. Říkají si, obvykle jen podvědomě: Když teda to klasické mužství už je přežité, už není v kurzu, tak kdo nebo co já vlastně jsem? Muž se opět propadá to výše popsané existenciální nejistoty.
Co tedy má dělat (český) muž? S čím se má identifikovat? Kde se má realizovat?
Podle mého názoru je úplně nejlepší to vůbec neřešit. Proč by mě mělo jakkoliv determinovat to, že mám penis a varlata a nemám dělohu, vaječníky, vagínu a mléčné žlázy? Samozřejmě. Určitou roli to má. Nemohu odnosit, porodit a kojit dítě. Ale to je tak všechno. Nejsou to sice úplně zanedbatelné věci, ale není to nic, co by mělo ovlivňovat celý můj život. A to, jak se cítím, jak přemýšlím, co dělám, co mě baví, čeho chci v životě dosáhnout.
Sám na sobě jsem nikdy žádnou „krizi mužství“ nepozoroval. Vlastně jo, jednou. To jsme byli v létě na vandru a bylo docela vedro. A já měl takové hodně upnuté džíny. Fakt jako hodně, protože se to tak tenkrát nosilo. A jak bylo vedro, já se potil, a ta látka těch džín se mi tak třela o to mužství, tak jsem se oprudil jak malé dítě. To tedy opravdu byla krize děsná. Hlavně to dilema – mám s tím jít na kožní, nemám s tím jít na kožní. No, nakonec jsem to vyléčil svépomocí. Konec veselé historky z natáčení.
Jinak mě nikdy nenapadlo přemýšlet o sobě jako o „muži“ v nějakém důležitém kontextu. Vždy jsem o sobě přemýšlel a přemýšlím jako o ČLOVĚKU. To mi připadá smysluplnější. A doporučuji to i ostatním mužům a ženám. Prostě se na to vykašlat a vůbec to pohlaví a gender v běžných životních situacích nerozlišovat. Přenechat to gynekologům a porodníkům, kteří si s tím poradí. Jinak jsme v prvé řadě lidé a jako takoví můžeme všechno, na co stačí naše vůle a naše schopnosti. A nikdo nemá právo nás někam tlačit a v něčem nám bránit kvůli naší anatomii.
Mimochodem za jednu z obrovských patriarchálních lumpáren považuji pánskou módu. A nemyslím teď zrovna ponožky v sandálech. Ale obleky. Nosím obleky docela rád. Někdy. Ale když je horko, tak je to za trest. Existují sice lehké sportovní obleky, ale oproti lehoučkým minišatičkám je to pořád jak skafandr. Navíc se takový lehký oblek nehodí pro každou příležitost. To pak někdy zase hrozí krize mužství. Myslím, že bych někdy uvítal kilt. Nebo něco na ten způsob.
Na závěr bych chtěl říct pár slov o jedné mužské roli, která je neobyčejně úžasná, vděčná, uspokojivá a obohacující. Pravda, když o ni budu psát, bude to trochu nefér vůči mužům, kteří se na ni necítí nebo by naopak chtěli, ale z nějakého důvodu jim ji osud nedopřeje. A tito muži se pak kvůli tomu mohou cítit všelijak frustrováni. Je to bohužel tak. Život není ke každému stejně štědrý. Občas nějaká ta frustrace člověka potká a člověk se s ní musí umět vyrovnat. Já třeba chtěl být vždycky muzikant. Nejraději bych hrál na housle nebo na kytaru, zpíval nebo dirigoval symfonický orchestr. Zpívat bych mohl bigbít i operu. Vlastně bych nevěděl, co si vybrat dřív. Ale toho dilematu jsem ušetřen, neboť nemám ani dostatečný hlas, ani sluch. Ale kdykoliv někde vidím živou kapelu, tak jim moc závidím a moc bych chtěl vylézt k nim na pódium, vzít kytaru a vystřihnout tam alespoň jedno parádní sólo. Ale prostě to nejde. Musím s tím už nějak dožít.
A někdo zase nemůže být táta.
Ano. To je ta role, o které mluvím. Je to role, která byla mužům vlastně celá tisíciletí upírána. Nemám samozřejmě na mysli biologické otcovství. Roli oplodnitele. Ale celý ten proces trávení času s dítětem. Komunikace s dítětem. Znovuobjevování světa dětskýma očima.
Tento blog, teď už vám to mohu prozradit, je totiž ve skutečnosti úvodním blogem neboli pilotem k miniseriálku o aktivním otcovství a částečně také o střídavé péči.
Takže pokračování příště.
