Nejspíš jen hrách na zeď, ale nedalo mi to…

Snažím se všelijaké ty blogy a statusy na adresu přistěhovalců moc nečíst, ale i tak mě začíná naplňovat čím dál větší pocit hnusu.

Nemyslím si, že přijímat uprchlíky je naše „morální povinnost“. Na druhou stranu, pomáhat lidem v nouzi je šlechetné. Také si nemyslím, že by s přijímáním uprchlíků nesouvisely žádné problémy a žádná rizika. Potenciálních problémů a rizik je hodně.

Dost často také slýchám, že multikulturalismus selhal. S tím nesouhlasím. Ve skutečnosti máme k dispozici dostatek příkladů toho, že multikulturalismus funguje. V České republice máme např. už minimálně jednu generaci vietnamských dětí, které se zde narodily, které zde vystudovaly, a které dávno nepracují už jen ve vietnamských obchůdcích, ale zastávají nejrůznější profese. Také se zapojují do celospolečenské diskuze a píší blogy, píší do novin a jejich články jsou nezřídka velmi zajímavé, podnětné a obohacující. Osobně jsem také ještě nenavštívil pražské obchodní centrum SAPA, ale spousta mých známých si to tam náramně pochvaluje. A kdykoliv jsem zavítal třeba do Londýna, viděl jsem a zažíval fungující multikulturalismus na každém kroku.

Na druhou stranu je pravda, že někteří příslušníci jiných kultur, které k nám nebo do jiných evropských zemí směřují, se multikulturně chovat nechtějí. Chtějí využívat výhod, které jim multikulturní prostředí nabízí, ale sami nechtějí ničím přispívat.

Západní společnost svádí už několik století boj o otevřenost a demokracii. Počátek toho boje se datuje zhruba od období reformace. Byl to boj neuvěřitelně urputný a krvavý. Třicetiletá válka způsobila v některých zemích pokles obyvatelstva o 30 %. Z určité perspektivy bychom mohli do tohoto boje zahrnout i první a druhou světovou válku.

Od druhé světové války a najmě od pádu Železné opony došlo v této oblasti k velmi pozitivnímu vývoji.
Přistěhovalectví, zvlášť v objemu, kterého jsme svědky dnes, nás staví před závažné dilema. Na jednu stranu je zde opravdu riziko, že pokud Evropa přijme příliš velké množství lidí, kteří nemají demokratickou zkušenost a kteří nechtějí  být multikulturní a otevření, může to působit jako destabilizační faktor. Na straně druhé, pokud se sami jako společnost uzavřeme, doplatíme na to rovněž. Kam až to může směřovat, si můžeme udělat představu už dnes, když se podíváme, jaké osobnosti a s jakými názory a metodami se derou do popředí politického života. Varovným signálem jsou rovněž projevy lidí v různých sociálních médiích, které jsou plné nenávisti a není v nich nouze ani o otevřené výzvy k násilí. Vyskytly se dokonce i první násilné útoky proti lidem tmavší pleti bez ohledu na to, že se jednalo o turisty nebo lidi, kteří zde žijí již deset let a více.

Samozřejmě, že nemůžeme ignorovat ani znepokojivé události, o kterých se zatím dovídáme jen z ciziny. Případy jako např. zneužívání dívek v Rotterhamu jsou opravdu silně znepokojivé. Zrovna tak, pokud je v Norsku mezi pachateli znásilnění více než polovina z mimoevropských zemí, je třeba věnovat tomu pozornost. Současně je však třeba nevyvozovat ze statistik či jednotlivých případů unáhlené závěry. Na případu v Rotterhamu i na situaci v Norsku má přistěhovalectví svůj podíl. Nebude však jediným faktorem. Dalším faktorem bude třeba práce policie, justice a dalších orgánů. Pro srovnání: v České republice operoval několik let bulharský gang, který unášel dívky a nutil je k prostituci.  V Dubí takto provozovali hned několik podniků. Lze si těžko představit, že by se něco takového mohlo dít zcela bez vědomí naší policie. Bulharský gang byl rozprášen teprve v okamžiku, kdy byla jedna z dívek, Maja Denková, která se odmítala podrobit, brutálně zavražděna. Šéf gangu, Cvetomir Belčev, je mimochodem už dávno na svobodě.

Je přirozené, že mnoho lidí má pod vlivem znepokojivých zpráv ze zahraničí z přistěhovalců strach. Tento strach nelze mít nikomu za zlé. Je také pochopitelné, že lidé kritizují politiky, ať už naše či z EU, že v této věci dostatečně nejednají. Vyvíjet tlak na politiky je správné. Nicméně bychom si měli všichni a zcela v našem vlastním zájmu dávat velmi velký pozor na to, aby nám strach nezatemnil myšlení. Například bychom se všichni měli jasně distancovat od všech politiků i nepolitiků, kteří se snaží ten strach ještě posilovat publikováním dalších znepokojivých zpráv, dost často nepodložených, a na základě toho pak tento strach proměnit v etnickou nenávist a xenofobii. Měli bychom mít neustále na paměti, že takové jednání není jednáním demokraticky smýšlejícího politika. Je to jednání nemorálního a bezskrupulózního člověka bažícího po moci, který je na cestě k ní schopen čehokoliv. Stejně jako Lenin, Klement Gottwald, Benito Mussolini či Adolf Hitler se snaží v lidech probudit jen ty nejprimitivnější pudy. Řeční o vůli lidu, ale ve skutečnosti mu jde o to, vnutit lidem vůli vlastní. Každý takový politik, pokud by se dostal k moci, se bude tuto moc snažit upevňovat a současně bude usilovat o omezení občanských svobod.

Například Petr Hampl se v tomto ohledu vyjádřil již poměrně jasně:

„Mějte při výběru na paměti, že existuje poměrně vysoká pravděpodobnost, že v příštích 5 – 10 letech dojde k významným politickým změnám. Je také dost pravděpodobné, že ty změny budou obsahovat omezení financování humanitních oborů a zrušení organizací typu Filosofický ústav Akademie věd. Pokud k těm změnám dojde, postihnou také financování politických neziskovek. Je dokonce myslitelné, že spolky typu Pomoc uprchlíkům budou prohlášeny za zločinecké organizace.“

Můžeme mít různé názory na financování toho či onoho. Tyto věci jsou samozřejmě předmětem neustálé diskuze. Ovšem řeči o zavírání akademických institucí či postavení humanitárních organizací mimo zákon bychom opravdu neměli brát na lehkou váhu.

Další, kdo se se svými nenávistnými a anti-demokratickými názory netají, je Adam. B. Bartoš. Z Bartoše nemá cenu citovat, protože by se dalo citovat prakticky cokoliv. Dost dlouho ostatně Bartoše nikdo ani moc nebral vážně. Ovšem pokud se Bartoš dal dohromady s Tomio Okamurou, měl by demokraticky smýšlející občan hodně zbystřit. Donedávna bylo možné Tomia Okamuru charakterizovat prostě jen jako dalšího populistického politika, kterých už jsme zažili několik a lidé si čas od času i nějakého takového zvolí. Ovšem pokud Tomio Okamura považuje Adama B. Bartoše za přijatelného  spojence, prozrazuje nám tím o sobě další informaci - že je v boji o moc opravdu ochoten a připraven spojit se s kýmkoliv.

Ano, vyvíjejme na politiky tlak, ať situaci řeší. Ale nezapomínejme přitom zůstat myslícími a soucitnými lidmi.

Není totiž pravda, že si naše země nemůže uprchlíky dovolit. Ono je to samozřejmě všechno trochu složitější, než jak se to někteří lidé včetně výše jmenovaných snaží prezentovat. Otázka by neměla znít zda ano či ne, ale koho, kolik a především JAK.

Oblíbenou námitkou například je, že přistěhovalci budou brát Čechům práci. Ano, určitou konkurencí na trhu práce se stát mohou, ale není to tak úplně jednoznačné. V České republice je určitá míra nezaměstnanosti, ale to neznamená, že by zde byl v absolutní nedostatek práce. Míra nezaměstnanosti je údaj složený a zahrnuje např. určité procento lidí, kteří pracovat vůbec nechtějí. Dále existuje určitá nezaměstnanost regionální, na které se mimo jiné podílí i neochota některých lidí se za prací stěhovat. Pak je nezaměstnanost podle oborů, kdy někdo prostě odmítá pracovat v jiném oboru, než který vystudoval, přestože již v době, kdy se na ona studia hlásil, bylo zřejmé, že pracovních míst v daném oboru mnoho není. A tak by se dalo pokračovat. Píšu o tom proto, že přistěhovalci mohou v mnoha případech prostě vyplnit mezery na trhu práce. A časem mohou dokonce pracovní místa i vytvářet. Dále je třeba mít na paměti, že stejně, jako chtějí někteří lidé přijít k nám, odcházejí dnes Češi, a není jich málo, za prací do zahraničí. Takže je zde i určitá kompenzace.

V prvé řadě bychom tedy měli vyvíjet tlak na politiky, kteří nás zastupují v EU, aby tam prosazovali vytvoření jednotné koncepce a strategie. A tím rozhodně nemyslím nějaké kvóty. Kvóty jsou pouze rozložením problému, nikoliv jeho řešením. Řešením patrně není ani totální uzavření Evropy, protože tím ten problém rovněž nezmizí. Jenom si zkuste představit Evropu jako nedobytnou pevnost, obleženou ze všech stran uprchlíky. Opravdu si myslíte, že by takový stav neměl silné negativní dopady i na nás, na ty „uvnitř“?

Je pravda, že Evropa není nafukovací. Za zvážení tedy možná stojí vytvoření takové strategie, která by přistěhovalce motivovala, aby se po určité době měli zájem vracet zpět do vlasti, kde by pak  s využitím v Evropě dosažené kvalifikace, zkušeností  i majetku přispívali k postupnému zlepšování podmínek. Samozřejmě, že v případě zemí zasažených válkou nebo zemí s diktátorským režimem porušujícím lidská práva, to nebude tak úplně jednoduché. Nicméně i v těchto případech by se Evropa měla rozhoupat k nějakému smysluplnému stanovisku.

V celé Evropě panuje i značná zmatenost ohledně toho, kde jsou hranice náboženského svobody. Zde nám opět chybí soustava jasných pravidel. Nejdřív by ovšem bylo třeba zamést si před vlastním prahem a přimět katolickou církev, aby už konečně přestala diskriminovat ženy. Dokud má katolická církev tuto nepochopitelnou výjimku, mohou se na to zástupci jiných vyznání odvolávat. Další věcí, kterou by katolická církev mohla udělat, by bylo zásadní přehodnocení postoje k antikoncepci. Protože to má svůj význam např. v Africe.

Určitě máme právo si vybírat, koho k sobě pustíme a koho ne. A určitě máme právo posílat pryč ty, kteří začnou dělat jakékoliv problémy.

Současně je třeba nevytvářet z přistěhovalců sociálně vyloučené a izolované komunity, které by se staly zdrojem dalšího napětí ve společnosti, kriminality atd.

A hlavně - my, jako jednotlivci, bychom neměli v přistěhovalcích vidět nějakou jednolitou, homogenní masu, ale opět jednotlivé lidi. Lidí, kteří jsou různí, stejně jako my. Protože, samozřejmě, už ta představa homogenní, jednolité masy, která se na nás ze všech stran valí, je děsivá. Jenomže žádná taková masa neexistuje. To je jenom takový strašák, který nám někdo maluje na zeď, aby mohl využít našeho strachu. Existují jen lidé, kteří jsou někteří schopní a někteří méně schopní, někteří pracovití a někteří méně pracovití, někteří poctiví a někteří méně poctiví, někteří dobří a někteří méně dobří. Stejně jako v Česku a všude na světě.