Genderová negramotnost národa českého

Nevím jak česká veřejnost jako celek, ale minimálně část „internetové“ veřejnosti má teď na pár dní zase o čem vzrušeně debatovat - o zrušené výstavě Karla Richtra v Knihovně Akademie věd. 

Do jisté míry je to takové vítané osvěžení, protože se alespoň chvíli mluví zas o něčem jiném než o islámu a uprchlících. Bohužel většina názorů, které k tématu zaznívají, jsou smutným dokladem vysoké nekulturnosti a nevyspělosti naší společnosti. Typický názor totiž vypadá asi takto:

„Včera mě vyděsilo, když jsem se dočetl, že frustrované, feministické píp (vulgární označení ženského pohlavního orgánu, plurál), které se zmítány roky kumulovanou nenávistí, snažíce se někomu přišít svoji zcela pochopitelnou ne-píp-atelnost (vulgární označení způsobilosti k pohlavnímu aktu) opět zaútočily pod tradiční, smradlavou vlajkou té jediné, správné morálky, genderu a politické korektnosti.“

Z většiny nebo v podstatě ze všech těchto komentářů přitom vyplývá hrubá neznalost celé problematiky.

Za prvé - není pravda, že výstavu někdo zakázal. Kdepak. Nezakázal. A kdyby se tak stalo, byl bych první, kdo by s tím hlasitě nesouhlasil. Ne, instituce, která má vlastní právní subjektivitu se rozhodla uspořádat určitou akci. Tato akce se setkala s určitou negativní reakcí a v návaznosti na tuto negativní reakci se proto daná instituce rozhodla akci ukončit. To není žádná cenzura, žádné zakazování, žádné omezování svobody. Je to proces, který je v demokratické společnosti naprosto běžný a je v pořádku. Samozřejmě, určitá úskalí to s sebou nese a ne vždy to musí být eticky zcela čisté. Pro srovnání uvedu jiný případ, který, byť je z jiného prostředí, je v podstatě identický:

V roce 2013 měl na turnaji bojových sportů Heroes Gate startovat maďarský bojovník Attila Petrovszky. Proti tomu se zvedla v médiích vlna nevole, protože Petrovzsky je prý aktivním neonacistou a na hrudi má dokonce vytetovaný hákový kříž a podobiznu Hitlera. Přestože organizátoři turnaje i Petrovzskeho zástupci vydali prohlášení, že zápasník se s neonacistickou ideologií již rozešel, kampaň proti jeho startování v Praze byla natolik silná, že pořadatelé se nakonec rozhodli ho ze startovní listiny stáhnout.

U toho případu už mám určité pochybnosti. Přestože s fašismem a nacismem samozřejmě ani v nejmenším nesympatizuji, nejsem si jist, zda zde již některé principy porušeny nebyly. V prvé řadě se jedná o to, že zde bylo prováděno jakési lustrování občana jiného státu, který se na našem území zatím ničeho nezákonného nedopustil. Navíc sem neměl namířeno za účelem nějaké propagace nacismu, ale za účelem ryze sportovním. A konečně se v tomto případě jednalo o skutečný mediální nátlak daleko přesahující rámec demokratické diskuze.

Jiným podobným případem z poslední doby  je např. zrušení některých koncertů Alexandrovců v Polsku a pobaltských republikách. Nebo rozhodnutí jedné letecké společnosti nepřehrávat ve svých letadlech hudbu ruských umělců podporujících Putinův režim. Zde jsou opět určité nuance. Například pokud koncert Alexandrovců pořádá soukromá promotérská agentura a koncert je zrušen např. místním obecním úřadem či jinou státní institucí, lze dozajista hovořit o cenzuře a zásahu do svobodného podnikání. Dále se ovšem otevírá dost velký prostor pro diskuzi, zda je takový zásah vždy naprosto nepřijatelný nebo zda mohou existovat okolnosti, kdy lze se zásahem souhlasit. A pokud ano, zda konkrétně Alexandrovci splňují určitá pomyslná kritéria pro oprávněnost takového zásahu. A pro jistotu se nebudu pouštět to diskuze na téma, jak do tohoto odporu „proti cenzuře“ zapadají snahy některých hnutí zakázat islám, stavbu mešit na soukromých pozemích apod.

Něco jiného je ale samostatné a svobodné rozhodnutí soukromé společnosti rozvázat spolupráci s některými lidmi. Soukromá společnosti totiž většinou nedělá nic jenom tak. Především si hlídá svůj image. A image se vytváří mimo jiné i tím, s kým daná společnost svou značku spojuje. A nejenom s kým, ale také s jakými tématy. Všechny renomované firmy mají přesné interní předpisy týkající se např. toho, jaká témata, jaká vyobrazení a jaké osobnosti se mohou objevovat např. v reklamě. Zde je výňatek ze směrnic jedné nejmenované nadnárodní společnosti:

„Je zakázáno používat v reklamě a propagačních materiálech obrazový materiál obsahující: nahotu, a to třeba i částečnou,  alkohol, drogy, zbraně, násilí, jakékoliv náboženské symboly, cokoliv, co by mohlo vzbuzovat dojem, že naše společnost podporuje nějakou politickou stranu a obecně cokoliv, co by mohlo být považováno za urážlivé nebo nevhodné.“

Když se rozhlédneme po našem nejen reklamním prostředí, vidíme celkem jasně, že řada subjektů, od kterých by to člověk očekával, žádné takové zásady dosud nemá. Možná někdo namítne, že je to jedině dobře, že takové zásady jsou na nic. Já tento názor nesdílím. Myslím si, že součástí kultury jak soukromých společností tak státních institucí by měla být jasná formulace toho, jaké hodnoty zastávají. A u veřejných institucí, minimálně některých, bych to viděl jako naprosto zásadní z toho důvodu, že tyto instituce mají poměrně značný vliv na formování naší společnosti. Proto bylo  naprosto nepřijatelné propagační video Vlk z VUT. Kromě toho, že to video bylo opravdu hodně sexistické, tak to, že se jím snažila prezentovat vrcholná státní vzdělávací instituce, bylo jednoduše skandální  a svědčící o naprosto katastrofálně nízkém povědomí o genderové rovnosti v České republice.

Ano, použil jsem to nenáviděné slovo. Jak jsem tak pročítal ty diskuze, většina diskutujících spojovala slova gender a feminismus s nějakým peprným vulgarismem. Což opět svědčí o hrubé neznalosti toho, co to vlastně feminismus a gender je. A bohužel, česká média svými tendenčně založenými články, psanými nedostatečně erudovanými novináři, tyto negativní a hloupé postoje pouze podporují.

Skutečnost je přitom taková, že stále žijeme v silně patriarchální společnosti. Ženy sice mají rovnoprávnost zaručenu ze zákona, ale ve společnosti stále přežívá spousta patriarchální stereotypů. A jedním z těchto stereotypů je nejen to, jak jsou ženy často zobrazovány - ať už v komerčním obsahu, jako je reklama, nebo třeba v uměleckých či rádobyuměleckých dílech, ale také to, že my jsme vlastně na tento typ zobrazení ženy zvyklí, takže ho ve většině případů bez výhrad přijímáme. Skutečně jsem přesvědčen, že kdyby někdo začal ve velké míře podobným způsobem zobrazovat muže, většina lidí by se cítila buď pohoršeně nebo trapně. Nebo obojí. A vůbec nejde jenom o nahotu. Nahota jako taková opravdu špatná není. Takže výtky typu, že by „byly feministiky spokojené, kdyby byl na těch fotkách alespoň jeden nahý chlap“ jsou liché. Jde o celkové ztvárnění. O to, co vyjadřuje a symbolizuje. Kam ženu řadí na pomyslném společenském žebříčku, jaký obraz ženy spoluvytváří v našem podvědomí.

Např. z inkriminovaných fotografií Karla Richtra čiší opravdu zoufalý nedostatek invence. Je chvályhodné, že se Karel Richtr rozhodl představit veřejnosti techniku mokrého kolodiového procesu. Ale je škoda, že si nedal víc práce s volbou tématu. Když si jednotlivé fotografie představíte jako normální barevné fotografie, neuvidíte na nich skoro nic, co by stálo za pozornost. To jediné, co je na nich zajímavé, je opravdu jenom ta použitá technologie. Na mě osobně působí fotografie dojmem, jako že si pan fotograf řekl: prostě tam do toho frknu nějaké holky, to se líbí vždycky. Přitom některé ty fotky mají i nepříliš zdařilou kompozici. Takže nejsou dobré ani po řemeslné stránce.

Námitka, zda se má přední česká vědecká instituce prezentovat právě takto koncipovanou výstavou je tedy naprosto oprávněná. A je dobře, že vedení knihovny námitku akceptovalo.
Ještě dovětek: samozřejmě o rozhodnutí o zrušení výstavy lze diskutovat. Ovšem odpůrci zrušení žádnou konstruktivní debatu nepředvedli. Předvedli jen vulgaritu a urážky.