Malé opáčko z dějepisu možná nezaškodí…

4. 04. 2016 13:00:00
Lidé mají rádi všelijaké mýty. Někdy je dokonce milují. A bojovat s mýty je někdy horší než s větrnými mlýny.

Když jsem chodil do školy, byly mýty dokonce součástí učebních osnov. Skoro celý dějepis na základní i střední škole – nic než mýty. A některé tyto mýty vytvořené komunisty přetrvávají v myslích lidí dodnes. A dokonce vznikají stále a stále mýty nové. Mýty totiž vypadají hezky. Mýty nám umožňují cítit se dobře. Mýty nám umožňují nahradit skutečnost, která se nám nelíbí či nám nevyhovuje, imaginárním obrazem dle vlastních představ.

Včera jsem se například dočetl, že „před 100 lety naši předkové před válkou nikam neutíkali“. Tak samozřejmě, že neutíkali. Neměli totiž sebemenší důvod. Před 100 lety byl rok 1916. To sice právě probíhala 1. světová válka a české země byly ve válečném stavu v rámci Rakouska-Uherska, ale na území Čech, Moravy a Slezska žádné boje neprobíhaly. První světová válka měla ještě charakter čistě poziční války a bojovalo se na Srbské frontě (tedy na Balkáně), na Západní frontě (tj. převážně ve Francii a Belgii), na Východní frontě (od Pobaltí a Polska přes Kavkaz po Turecko), na Italské frontě, v Africe a Tichomoří. Jak vidno, českým zemím se všechny tyto fronty vyhnuly. Nejblíže nám byla Východní fronta, která mohla potenciálně naše území zasáhnout, ale po bolševické revoluci v Rusku byl uzavřen brestlitevský mír a boje zde ustaly.

Pravda, Češi v první světové válce bojovali a umírali, protože byli povoláni do rakousko-uherské armády. I zde však žije stále mnoho lidí v zajetí mýtů. Česká historie i publicistika totiž poměrně dlouho ignorovala české vojáky bojující na té „špatné straně“ tedy na straně Rakouska-Uherska. Po první světové válce a vzniku samostatného Československa byli opěvováni především legionáři – tedy ti, co přešli na stranu carského Ruska, Francie nebo Itálie. Po komunistickém puči však legionáři upadli v nemilost a jako o hrdinech se psalo pouze o těch Češích, kteří se přidali na stranu bolševické revoluce (jako Jaroslav Hašek). Teprve v posledních letech se Češi začínají opatrně hlásit ke svým padlým v řadách armády Rakouska-Uherska.

K první světové válce se váže ještě jedna smutná skutečnost, o které se příliš nemluví, a sice, že na Italské frontě se po vzniku italských legií dost často zabíjeli Češi a Slováci navzájem.

Další v poslední době oblíbený mýtus je, že „když za druhé světové války opouštěli čeští muži republiku, ihned v zahraničí vstupovali do armády, aby mohli bojovat proti Německu“. Není to samozřejmě úplně nepravda, ale je to pravda pouze částečná. K vojenské službě se totiž hlásili téměř bezvýhradně vojáci. Tedy profesionální vojáci, kteří byli připraveni bránit svou vlast, což jim znemožnilo rozhodnutí české vlády vzdát se bez boje. Tito opravdu hromadně odcházeli do zahraničí, kde se snažili co nejrychleji se zapojit do bojů. Ti, kteří neodešli, pak organizovali domácí odboj. Ovšem nevojáci se do armády ani do odboje nijak překotně nehrnuli. Je pravda, že Češi nevojáci ani ve větší míře neemigrovali. Což lze ale zase vysvětlil tím, že přestože jsme byli okupovanou zemí, válka jako taková zde až do závěrečných dní nebyla. Ono opustit třeba dům, statek, dílnu, továrnu opravdu není tak jednoduché. Navíc na to opuštění republiky nebylo moc času. Česko bylo Německem obsazeno v březnu 1939. Relativně volná cesta existovala pouze přes Polsko. Jinak jsme měli hranici pouze s Německem, již obsazeným Rakouskem a fašistickým Slovenským státem. A hranice s Polskem byla tehdy poměrně krátká. V září bylo Polsko napadeno Německem a posléze Sovětským svazem. Pak už se emigrovat jenom tak snadno nedalo. Nebylo kudy.

Následně se většina Čechů prostě nějak snažila okupaci přežít. Jak je to docela hezky ukázáno ve filmu Musíme si pomáhat. Poměrně malá skupina statečných, z nichž, jak již jsem uvedl, tvořili významnou část opět bývalí vojáci, se zapojila do odboje. Jiní se pro změnu snažili přežít prostřednictvím skryté nebo otevřené kolaborace. Takže žádná velká sláva. Ani ten Svobodův armádní sbor nevznikal zcela spontánně. Čeští vojáci, kteří se do SSSR stáhli z Polska, byli internováni a někteří se ocitli dokonce v gulazích. Teprve po napadení Sovětského svazu Německem začali být Rusům čeští vojáci dobří. Oni i třeba volyňští Češi pak jistě zvažovali perspektivu setrvání ve stalinistickém Sovětském svazu oproti nasazení života v boji. A někteří ani neměli moc na výběr.

Naopak poměrně dost lidí emigrovalo pro roce 1948, když jim byl zabaven prakticky veškerý majetek. Většina z nich se pak v zahraničí opět věnovala nějakému tomu podnikání a žádnou činnost proti komunistickému režimu nevyvíjeli. Něco podobného se pak odehrávalo po roce 1968, kdy opustit státní byt asi nebylo až tak obtížné. A opět se většina těchto emigrantů snažila v zahraničí obvykle nějak normálně žít a žádnou činnosti proti komunistickému režimu nevyvíjeli.

Věru, naše národní dějiny opravdu nejsou takové, jaké bychom si je přáli mít. I to je asi důvod, proč se něco takového jako národní hrdost v Česku moc nenosí. To, co někdo, zvlášť poslední dobou, za národní hrdost vydává, je dost často její pravý opak. Je to nacionalismus. Nacionalismus není projevem národní hrdosti, ale projevem národního mindráku. Například německý nacionalismus se zrodil z národního mindráku z prohrané první světové války. Hrdý člověk také není vyděšený. Nemá potřebu chladit si žáhu na kdejakém ubožákovi bez domova. V jednom kuse nenaříká, jak mu někdo ubližuje. Hrdý člověk si volí hrdé zástupce a nikoliv hysterické šašky.

A také vždycky platilo, že hrdí lidé dráždí všelijaké zamindrákované sráče. Za všech dob a za všech režimů.

Autor: Igor Indruch | pondělí 4.4.2016 13:00 | karma článku: 22.97 | přečteno: 1143x

Další články blogera

Igor Indruch

Eliška a její rod

V dnešním blogu vám chci představit zajímavou ženu a autorku Elišku Antošovou, jejíž knihu Na autismus jedině autibiotika již brzy vydám ve svém nakladatelství.

15.10.2021 v 13:45 | Karma článku: 3.93 | Přečteno: 186 | Diskuse

Igor Indruch

Jakubův příběh

V tomto článku vám chci představit jednoho moc zajímavého autora. Autora, který se od ostatních autorů tak trochu liší.

5.8.2021 v 18:08 | Karma článku: 5.09 | Přečteno: 260 | Diskuse

Igor Indruch

Jak je důležité míti Bedny

Legrační na tom je, že jsem s tou knihou původně nechtěl mít vůbec nic společného. Já totiž nemám moc rád díla, ve kterých se zbytečně vraždí, mučí apod. Nejsem například vůbec fanouškem Quentina Tarantina.

4.8.2021 v 13:48 | Karma článku: 14.54 | Přečteno: 508 | Diskuse

Igor Indruch

Trampoty malého nakladatele II.

Po první, úvodní části, která byla, ano, poněkud nudná, několik „veselých historek z natáčení“. Není to opravdu vždycky jednoduché – udělat knížku. I když na první pohled to kdovíjak složitě nevypadá.

3.8.2021 v 12:25 | Karma článku: 6.52 | Přečteno: 176 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 3 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 86 |

Michael Laitman

Odhalení tajemství Knihy života

Jeden mudrc kdysi řekl: „Člověk musí získat jak vědomosti, tak moudrost.“ Na otázku, jaký je mezi nimi rozdíl, odpověděl: „Vědomosti se získávají čtením knih, moudrost se získává čtením knihy, kterou jsi ty sám.“

28.3.2024 v 4:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 23 | Diskuse

Tadeáš Firla

KSČM a Jan Ámos Komenský

Myslím, že politické, nebo náboženské symboly mají veliký význam a pro některé lidí hodně znamenají. Dnes jsem si všiml dvou. Vedle sebe ve skříňce - logo KSČM a portrét Jana Ámose Komenského. Je to změna mysli, nebo pouhá fraška?

28.3.2024 v 1:25 | Karma článku: 8.84 | Přečteno: 119 | Diskuse

Václav Kunft

Krásná česká královna Viola Těšínská.

O Viole Těšínské je zoufale málo písemných zmínek. Není divu, nebyla příliš významná a manželkou panovníka byla pouze rok. O to víc může pracovat fantazie.

27.3.2024 v 15:05 | Karma článku: 14.74 | Přečteno: 331 | Diskuse
Počet článků 119 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2359
Milující otec. Křesťansko-ateistický zenbuddhista. Překladatel na volné noze. Autor dvou knih.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...