Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Znásilníme si je sami

11. 01. 2016 12:30:00
„DISCLAIMER“: Tento článek jsem měl rozpracován dávno předtím, než došlo k dnes tolik přetřásaným událostem v Kolíně nad Rýnem.

Někdy napíšu blog za pět minut, jindy, jako v tomto případě, mi to trvá déle. Záleží na tématu a také na tom, jak mám čas a náladu. Tímto článkem v žádném případě nechci nějak relativizovat události z Kolína na Rýnem ani jiné podobné události, nicméně ten kolínský incident a následná veřejná debata přidaly k článku o násilí na ženách další kontext, který jsem považoval za vhodně nějak zohlednit.

Co se stalo v Kolíně

To vlastně nevím. Nebyl jsem tam. Mám k dispozici pouze zprávy z médií jako většina lidí u nás.

Nedokáži tedy plně posoudit, k čemu tam došlo a jak to probíhalo. Ale jelikož se výpovědi žen, které tam byly, v zásadě shodují, lze se domnívat, že se tam skutečně neodehrálo nic pěkného.

Vyšetřování stále probíhá a spekuluje se o tom, zda to bylo nějak předem organizované apod. V Německu to řeší a já docela věřím, že se tam k tomu dokáží nějak postavit a zajistit, aby se podobné případy neopakovaly.

Co se děje u nás

„Neříkej svému bratru: Já vyjmu třísku z tvého oka, když trám ve vlastím oku nevidíš.“

Začnu poměrně starou vzpomínkou. Jako dítě jsem byl odchován literaturou jakou Tři mušketýři, Ivanhoe apod. Rovněž můj táta, starý sokol, mi vždy vštěpoval, že jsem-li nadán nadprůměrnou fyzickou silou, je mou povinností nikomu neubližovat, ale naopak chránit slabší a to především ženy (holky). Dostal jsem k tomu příležitost hned v první třídě, kde si parta sígrů vymyslela takovou „kuásnou ušlechtiou huu“. Říkali tomu „na 17 zastavení jara“ - to byl, pamětníci vědí, takový v té době velmi populární válečný seriál o sovětském superšpiónovi jménem Stierlitz. Ta hra byla celkem jednoduchá: ti kluci o přestávkách a po školách různě naháněli holky a mlátili je. A já zasahoval. Hodně jsem se tak v té době pral. Obvykle proti početní převaze. Ale to jsem zvládal.

Horší to bylo v létě 1983. Tehdy jsem nastoupil na letní brigádu do místního JZD. Byla to pro mě velmi šokující zkušenost. Šokující proto, že jsem nevěřil svým očím, co si tam muži v „pracovním kolektivu“ k ženám dovolovali. Přistoupit jenom tak k ženě a popadnout ji zezadu oběma rukama za prsa nebo ji povalit na slámu a zajet jí rukou do kalhot připadalo všem jako vynikající kratochvíle. Ty ženy nebyly žádné mladice ani krasavice. Rozhodně se netvářily, že by se jim to líbilo. Byly v tom kolektivu v menšině. Byly to nekvalifikované, manuální síly. Nejspíš vůbec nevěděly, kam by se měly obrátit. Tak to mlčky snášely. Já z toho byl zmatený a nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem ještě takový nevinný jinoch. Tak jsem neudělal nic.

Ovšem ještě horší zkušenost mě čekala na vysoké škole.

Byli jsme na vodáckém kurzu na Ohři a seděli jsme v hospodě. Pilo se, zpívalo, povídalo - jak už to tak na podobných akcích chodí. Najednou začal jeden z přítomných, takový na pohled sympatický a milý kluk, který nikdy nezkazil žádnou legraci, vyprávět něco, co mnou doslova otřáslo:

„Jednou jsme se v ročníku vsadili, kdo dřív ošuká celý pokoj prvaček. Tři jsem zmákl docela snadno, ale u té čtvrté už jsem musel trošku přitlačit.“

Bylo mi asi 21 a vůbec jsem v té chvíli nevěděl, jak mám zareagovat. Vůbec jsem nechápal, jak někdo může uzavřít takovou sázku a myslet to vážně. A ještě se k tomu, aby ji vyhrál, uchýlit k násilí. Asi největší chuť jsem měl toho kluka zmlátit do krve. To by nebyl až tak velký problém. Byl jsem o dost silnější než on a navíc jsem se opravdu uměl dobře prát. Jenže jsem nevěděl, jak by na to reagovali ostatní. A já byl v té době v kolektivu docela nejistý. Tak jsem zachoval mlčení. Ale s tím milým a oblíbeným chlapcem už jsem nikdy nepromluvil ani slovo. Vyhýbal jsem se mu. Protože pořád hrozilo nebezpečí, že bych ho zmlátil tak, že by nevstal. Musel jsem myslet na to děvče, u kterého „musel trošku přitlačit“. Jak to asi prožívalo. Jaký to ně mělo dopad. Zda se s tím dokázalo někdy vyrovnat. Protože ono to někdy vypadá nenápadně. Věc se stane, dívka neříká nic. Muž spokojeně odchází, protože dosáhl svého. Cítí se jako alfa samec, kterému nakonec žádná neodolá. A dívka třeba ani nepláče. Nedokáže plakat. Kdyby mohla, ulevilo by se jí. Takto má v sobě jen obrovský pocit hnusu. Někdo právě vstoupil do jejího nejintimnějšího soukromí. Neptal se. Prostě si vzal, co chtěl. Ona teď neví, jak přistupovat sama k sobě. Jak si sama sebe vážit, když to dopustila. Bojí se to někomu říct, protože má strach, jak bude ten někdo reagovat. Má strach, že se to rozkřikne, a ona bude muset opustit školu, protože nedokáže snést, jak na ni budou všichni třeba v menze při obědě koukat. Tak to v sobě tiše nosí dál. Má problémy ve vztazích. Trpí deprsemi. Přemýšlí o sebevraždě a třeba se k ní i jednou odhodlá. A ten hajzl o tom zatím hrdě a se smíchem vypráví kamarádům v hospodě. Jako veselou historku z natáčení. Dnes má nejspíš ženu a děti a žije spokojeným životem. A ta čtvrtá dívka kvůli němu možná ne.

Nejhorší je, že tato příhoda není nijak ojedinělá. Sexuální nátlak v prostředích jako jsou vysokoškolské koleje, internáty, různé ubytovny apod. je celkem běžnou záležitostí. A teprve v posledních letech se tomu i u nás začíná říkat znásilnění.

Postupem času jsem podobných příběhů slyšel víc. Občas se mi s nimi ženy svěřují. Některé ty příběhy jsou opravdu hodně bolestné. Jsou to třeba příběhy opakovaného znásilnění bývalým manželem. Nebo příběhy naplánovaného „gang rape“ třeba také na VŠ kolejích, na podnikovém večírku či jinde. Věřte, že to není tak, jak to popisuje hlavní hrdinka filmu Tenkrát nazápadě v podání okouzlující Claudie Cardinal: „Na to ještě žádná neumřela. Prostě si pak napustím plnou vanu horké vody a budu mít zas jen o jednu hnusnou vzpomínku víc.“ Některá žena se s tím vypořádá lépe, jiná hůř - ale vždy se s tím vypořádává dlouho a složitě. A vždy to má nějaké následky.

Jak vlastně může někdo něco takového udělat? Já osobně třeba nechápu, že nějaký muž může z takového sexuálního zážitku něco mít. Já si párkrát v životě vyzkoušel sex bez lásky. Nikdy se však nejednalo o vyloženě anonymní sex. Vždy tam byl určitý vztah. Míra uspokojení na mé straně se přímo odvíjela od hloubky a bohatosti toho vztahu. Pokud tam hrála roli jen vzájemná sexuální přitažlivost, vnímal jsem to jako zážitek neuspokojivý. Bylo to prázdné. Nudné. Nenaplňující.

Proč někomu stojí za to někoho třeba doživotně poznamenat pro jediný prchavý okamžik? V některých případech se zcela jistě jedná o patologické, sadisticky orientované osobnosti, kterým nepřináší rozkoš ani tak fyzický orgasmus, jako právě ovládnutí a ponížení jiné lidské bytosti. Eventuálně působení bolesti. Ale ten milý chlapec, co jsem s ním byl na vodě, takto nepůsobil. Latentních sadistů mezi námi sice není málo, ale přesto si myslím, že to k vysvětlení všech případů sexuálního násilí nestačí. Druhá nejpravděpodobnější možnost je, že násilník nevnímá svou oběť jako člověka. Vnímá ji pouze jako věc. Jako sexuální pomůcku. Jako objekt. A k objektu samozřejmě není třeba mít žádný vztah. S objektem není nutné soucítit, objekt není nutné litovat. Není nutné cítit ve vztahu k němu jakoukoliv zodpovědnost.

A jak to vznikne, že muž vnímá ženy pouze jako objekty? Nemalou roli zde nepochybně hraje celkové nastavení společnosti. V raně patriarchální společnosti žena skutečně objektem byla. Byla majetkem, zbožím. V lepším případě prostředkem k navazování diplomatických vztahů. A přestože se od těch dob alespoň na západě mnohé změnilo, určité rudimenty stále přetrvávají.

Kdykoliv se někde rozvine debata na toto téma, nikdy není nouze o názory typu „žena je žena a muž je muž“, „ženy jsou od přírody vybaveny tak, aby sváděly, zatímco muž dobývá“ apod.

Také hodně lidí říká, že určitá koketnost je ženám vrozená. No, možná i ano. Ovšem stejně, jako mužům. Pokud koketnost chápeme jako snahu vzbuzovat pozornost osob našeho sexuálního zájmu. Ale konkrétní vzorce chování už jsou naučené. A vyvíjely se a měnily v přímé závislosti na tom, jak se mění naše společnost a postavení mužů a žen ve společnosti. Současně také není těžké vidět, že tyto vzorce nejsou v celé společnosti uniformní, ale že existují poměrně zřetelné rozdíly mezi sociálními skupinami definovanými např. podle vzdělání, dosaženého společenského postavení apod.

Vyobrazení žen ve veřejném prostoru – v literatuře, ve filmu, v reklamě apod. se vždy odvíjelo od dobových zvyklostí a společenské poptávky. Jinými slovy – byla-li žena považována za pouhý objekt, byla tradičně zobrazována jako objekt. A to je důvod, proč se dnes proti tomuto typu zobrazování žen zvedá vlna odporu.

Samozřejmě – některé ženy ze sebe ty objekty dělají samy, dobrovolně a aktivně. Ne každá žena je světice, ne každá žena je dostatečně inteligentní, ne každá žena je vzdělaná, ne každá žena má dostatek sebeúcty. A tak ženy zneužívají sexappealu k získání nejrůznějších osobních výhod, pózují fotografům, hrají v pornografických filmech, poskytují erotické a sexuální služby. To je smutná realita, ve které žijeme.

I to pak přispívá k „rape culture“. Ovšem často se jedná o dost smutné příběhy. Příběhy žen a dívek s nedostatečným sebevědomím, které mají pocit, že to jediné, co mohou nabídnout, čím se mohou prezentovat, je sex. Některé jsou také deformovány prostředím, ve kterém vyrůstaly. Někdy se na dráhu prostituce či pornografie vydávají právě oběti znásilnění, kterým se nepodařilo se s traumatem vyrovnat a došlo u nich k silnému narušení sebeúcty a jakési indiferenci k vlastnímu tělu a sexualitě. Ostatně – opakované znásilnění bývá standardním „úvodním školením“ dívek, které jsou k prostituci přinuceny.

Je třeba nabízet ženám a dívkám, které to potřebují, účinnou pomoc, aby dokázaly najít svou skutečnou hodnotu a zdravé sebevědomí. Bohužel, konzumní kultura v ženách často pěstuje právě tu orientaci na objektivizaci sebe sama a vehementně je v tom podporuje.

Dost časté jsou názory, že určité „erotické napětí“ ve společnosti je normální a jeho odstraněním bychom vytvořili něco jako společenství robotů. Naprosto s tím souhlasím. Jenže ono hodně záleží na tom, jak je toto erotické napětí utvářeno, jak se jednotlivé strany vnímají a jsou vnímány. Pokud je to postaveno na rovnocenném partnerství a vzájemné úctě a respektu, je to naprosto v pořádku. Jsou-li však role nerovnocenné, například právě typu sexuální objekt a jeho konzument (ano, konzument - protože objekt slouží ke spotřebě), je to samozřejmě špatně. Pro úplnost dodejme, že objektem nemusí být vždy žena. Ale prozatím je jím většinou žena.

Objektivizace žen se projevuje mnoha způsoby. Vzpomínám si třeba na případ, kdy dva mládenci někde u Brna předjížděli cyklistku, a nenapadlo je nic lepšího než uhodit ji přes hýždě. Botou. Žena upadla a zranila se. Ten případ vyvolal negativní ohlas veřejnosti, ale především pouze kvůli tomu, že došlo ke zranění. Pokud jde o samotné plácání žen po zadku, má k tomu většina českých mužů naprosto odlišný postoj než ženy.

Ženy, kterým plácnutí po zadku od cizího muže nevadí, jsou ve výrazné menšině. Většina žen říka tohle:

„Chlapa, který by se mě pokoušel plácat po zadku, bych určitě nechtěla. A to nejsem žádná feministka, prostě je to nevkusné.“

„A není jedno, jak si to chlapi sami pro sebe zdůvodní? Já to považuju za nevychovanost a hulvátství. “

„Jak od koho a při jaké příležitosti. Ale jinak mě to osobně přijde hodně ponižující.“

„Byla jsem plácnuta jednou. Schytal jednu po hubě a od té doby mám klid. Možná bych měla dodat, že u kamarádů to beru trochu jinak (naštěstí jich nemám mnoho), nicméně i tak to více než nemám ráda.“

A názory českých mužů?

„Plácání je pěkný požitek pro oba, když je to pěkná ,,baba,, tak proč ne, v práci jsem to dělal rád jedné kolegyni.“

„Nevím co si některé ženy myslí, ale od nás mužů je plácnutí přes zadek vážně něco jako: Si opravdu kočka.“

„Kde je vystrčíno, tam je dovoleno ... Plácnutím po zadku si chlap tak trochu ukojí touhu dotknout se nějaké té ženy. Záleží kdo a komu plácne a kde. Buď se to řeší, nebo neřeší.“

Já nevím, no. Ale prostě ještě nikdy v životě mě nenapadlo plácat někoho dospělého po zadku.

Vidím v tom opravdu hrubý projev neúcty k ženě. A také je to samozřejmě projev pocitu nadřazenosti. Dovolí si někdo plácnout po zadku cizího člověka, kterého považuje za sobě rovného? Podle mého názoru určitě ne. Je to opět projev vnímání ženy jako objektu. A dokonale to zapadá do atmosféry rape culture.

Když jsem četl popis toho, co se odehrávalo před kolínským nádražím, bezděčně mi na mysli vytanula jedna z nejslavnějších (po)válečných fotografií: námořník líbající sestřičku. Tato fotografie začala být teprve nedávno vnímána poněkud kontroverzně, protože, jak upozorňují kritici, sestřička vůbec nevypadá, jakoby si to kdovíjak užívala. Od prvního zveřejnění fotografie se ozvalo několik mužů a žen, kteří tvrdili, že jsou to právě oni, kdo je na fotografii zachycen. Skutečné aktéry se sice spolehlivě určit nepodařilo, nicméně výpovědi některých kandidátů a kandidátek svědčí o tom, že tyto scény nebyly ojedinělé a opravdu se mohlo jednat sexuální útok:

„Vyšel jsem z baru. Byl jsem trošku opilý. Viděl jsem tu krásnou sestřičku, tak jsem ji prostě objal a políbil.“

„Najednou mě někdo popadl. Byl velmi silný. Držel mě velice pevně, nemohla jsem nic dělat. Já jsem ho nelíbala. On líbal mě.“

Přitom chápu, že v ulicích mohla tehdy panovat atmosféra, kdy se lidé opravdu líbali na potkání. Zažil jsem takovou atmosféru v Praze na Silvestra v roce 1989. To jsem dostal spoustu pus o žen a dívek, které jsem neznal. A dávaly je ony mě. Ovšem zdaleka se na tom nepodílely všechny. Ani během takové rozjásané noci bych si nedovolil přistoupit k dívce a pokusit se jí políbit, pokud by jasně nedala najevo, že o to také stojí.

Jak to doopravdy bylo s tou slavnou fotografií se už nejspíš nikdy nedozvíme. Ale je dobře, že se o fotografii vede diskuze (teda spíš na západ o našich hranic), protože vliv médií je samozřejmě značný.

Několikrát už jsem psal o Belčevově gangu, který působil v devadesátých letech v Dubí. Ten případ mi nedává spát. Z několika důvodů. V prvé řadě proto, že obchod se ženami považuji za opravdu jeden z nejodpornějších fenoménů tohoto světa. A dalším důvodem je, jak k tomu přistupují média a veřejnost. Například stále je celkem běžné, že se o této trestné činnosti hovoří a píše jako o „obchodu s bílým masem“. To je přece tak neobyčejně odporné. Sice je v tom určitá výpověď o tom, čím ty ženy pro „obchodníky“ jsou, nicméně my, co k tomu máme negativní postoj, bychom to používat neměli. Není to žádné „maso“. Jsou to ženy a dívky. Často unesené od rodin, zavlečené do jiného koutu světa a zbavené veškerých lidských práv. Ženy a dívky, které zažívají každý den nevýslovné ponížení a utrpení. Neměli bychom na to zapomínat.

Další věc, která mi na případu připadá naprosto otřesná, je, že podle mého názoru nebylo možné, aby ona odporná činnost – tedy unášení dívek a jejich nuceni k prostituci – probíhala v Dubí bez vědomí policie a místních úřadů. Podle materiálů, které byly zveřejněny, trpěly dívky dokonce nedostatkem jídla, a tak „se snažily mít stále zákazníky, kteří jim pak jídlo nosili“. Co to znamená? To znamená, že ti „zákazníci“ o situaci těch dívek dobře věděli. To znamená, že věděli, že jsou to nikoliv prostitutky, ale sexuální otrokyně. Věděli, že dívky s nimi neprovozují sex dobrovolně, ale proto, že kdyby se pokusily je odmítnout, byly by surově zbity. Přesto pro ně nehnuli prstem. Dál si s k nim chodili uspokojovat svůj chtíč a své svědomí konejšili tím, že dívkám sem tam přinesli něco na zub. A kdo byli ti „zákazníci“? No, nejspíš nějací místní vážení podnikatelé. Protože, přece jenom, co jsem tak koukal na ceníky, není takové povyražení v bordelu (které, jenom tak mimochodem, u nás oficiálně žádné nejsou a být nemohou, protože by se jednalo o kuplířství, a to bylo a je nezákonné) pro každého. Nakonec to, jak známo, vyvrcholilo brutální vraždou Mají Denkové, kterou Emil Ivanov Dosev umlátil k smrti, zatímco byla připoutána k radiátoru. Dívčino tělo se pak gang snažil spálit.

Kromě toho, že ten případ je sám o sobě dost odporný, je odporné i to, kolik lidí bylo nakonec obviněno a jaké tam padly tresty - například šéf gangu Belčev je dávno na svobodě a vesele si někde na Balkáně „podniká“ dál. Ovšem odporné je i to, jak o tom psala naše média:
„Podle obžaloby Dosev, který byl Belčevovou pravou rukou a proto dostával 30 procent ze zisku, ubil prostitutku ve sklepě domu v Dubí.“

Jakou prostitutku? Od kdy je dívka, která je někde násilím držena a opakovaně znásilňována prostitutkou? Tohle našim novinářům prozatím pořád nedochází. A podle toho píší. Mimochodem - jen poměrně málo novinářů si dalo tu práci, aby v článcích uvedli dívčino jméno. Většinou se spokojili s označením „bulharská prostitutka“.

A veřejnost pak tyto názory přejímá a podle toho smýšlí. Umlátili a ukopali tam prostitutku. Co je to prostitutka? Spodina společnosti. Proč tedy nějakou Maju Denkovou litovat? Zašla, s čím zacházela. Dobře jí tak.

Nedávný průzkum Amnesty International se zabýval mimo jiné tím, jaký má naše společnost postoj k obětem znásilnění. Například, jaké panují názory na to, zda si žena nějakým způsobem znásilnění „zavinila sama“. Poměrně dost lidí si myslí, že žena nese nějaký podíl viny skoro vždy. Vedla se o tom v médiích i na sociálních diskuzích docela vzrušená diskuze. Osobně tuto otázky považuji za poněkud kontroverzní. Protože v některých případech by oběť znásilnění jistě mohla předejít. Například tím, že by si lépe hlídala, kolik vypije alkoholu (k tomu ale je zase třeba dodat, že opití oběti bývá dost často součástí plánu na znásilnění a zvlášť v případě mladších a méně zkušených dívek se k tomu používají různé finty, jako např. vodka v nealkoholickém nápoji apod.). Každopádně je třeba jasně říci, že i když žena třeba něco podcení, čímž, dejme tomu, napomůže k vytvoření „příležitosti“, rozhodně to nelze chápat jako nějakou polehčující okolnost pro pachatele či jako záminku pro policii, aby případ řádně nevyšetřila.
Jak již jsem uvedl, považuji za jednoho z klíčových „spoluviníků“ sexuálního násilí všeobecný nedostatek úcty k ženám. A když mluvím o úctě k ženám, myslím tím opravdovou úctu k ženě jako člověku. Klasický patriarchální model se totiž úctou k ženě ohání rovněž, ale pouze úctou k ženě jako ženě. A v tom je podstatný rozdíl. V patriarchálním modelu je žena pro muže a nikoliv naopak. A proto je dovoleno ženu jakkoliv zobrazovat a chovat se k ní tak, jak to vyhovuje mužům, a nikoliv tak, jak to vyhovuje ženám - viz ta plodná diskuze o plácání po zadku.

Patriarchální „úcta k ženě“ je pokrytecká. Když různí básníci a truvéři pěli ódy na krásu žen a muži se mezi sebou zabíjeli v soubojích, nebylo to opět nic jiného než objektivizace. Protože podstatou veškerého toho „dvoření“ a „dobývání“ bylo získání ženy jako majetku.

Pěstování úcty k ženám je jedním ze základních prostředků prevence sexuálního násilí. A s tím souvisí i to, jak jsou ženy prezentovány a zobrazovány. A co společnost toleruje. Nedávno jsem četl všelijaké zajímavé názory - např. že každý, kdo nějak pomohl uprchlíkům, nese část viny za teroristické útoky v Paříži nebo incident v Kolíně nad Rýnem. No, já si pro změnu myslím, že každý, kdo obhajuje objektivizaci žen např. v reklamě, nese osobní spoluvinu na každém znásilnění. Protože pomáhá spoluvytvářet rape culture. A vzhledem k tomu, že jenom v ČR je ročně znásilněno možná až 20 000 žen - nebo i víc - není to zrovna malá spoluvina. Byl bych moc rád, až zase bude někdo chtít obhajovat nějakou sexistickou výstavu nebo reklamu, kdyby se na tím zkusil alespoň trochu zamyslet.

Opravdu nemějme kdovíjaký pocit, že tady je z hlediska práv a bezpečí žen vše v pořádku. Jednoznačně není. Zlepšuje se to. Ale přece jen dost pomalu. A vůle přiznat si, že je tady něco pořád dost špatně, v této společnosti zatím není příliš patrná. Důkazem toho jsou třeba dizkuze na podobná témata. Mužů, kteří jsou v hloubi duše přesvědčení, že „muž je nad ženou vždy o stupínek výš“ u nás rozhodně není málo.

Když tak čtu některé ty ohlasy na nepřijatelné chování přistěhovalců z jižních a východních zemí, nemám vždy pocit, že jde o starost o bezpečí a pohodu těch žen. Spíš mi to zní jako křik někoho, kdo se o obává o svůj majetek. Jakože když ženy všelijak diskriminuje, zneužívá, omezuje či znásilňuje nějaký bílý Evropan, tak je to v zásadě v pohodě, protože to zůstává „v rodině“. Ale běda, když si něco takového zkusí nějaký „uzenáč“. Co si to dovoluje? Jak se opovažuje vztáhnout svou špinavou ruku na to, co je „naše“?

Autor: Igor Indruch | pondělí 11.1.2016 12:30 | karma článku: 45.45 | přečteno: 19549x


Další články blogera

Igor Indruch

Já jsem to říkal

Tedy spíš psal. V článku Znásilníme si je sami. https://indruch.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=490924 Když na bílou ženu sáhne špinavý uprchlík, je třeba ho vykastrovat, uvařit zaživa v oleji, rozčtvrtit.

9.11.2017 v 12:00 | Karma článku: 14.69 | Přečteno: 1091 | Diskuse

Igor Indruch

Svobodu, svobodu, svoboděnku…

Tak nám začal platit zákaz kouření v restauracích. A je okolo toho spousta povyku. Čemuž se nedivím.

1.6.2017 v 12:10 | Karma článku: 15.70 | Přečteno: 983 | Diskuse

Igor Indruch

Co kdybychom se na Mašínech konečně shodli?

Pan Josef Mašín se ve zdraví dožil 85 let a na sociálních sítích se na základě toho opět rozběhla zuřivá debata o tom, zda byli Mašínové a jejich skupina hrdinové nebo sprostí vrazi.

12.3.2017 v 12:00 | Karma článku: 27.56 | Přečteno: 1269 | Diskuse

Igor Indruch

Přemnožení slaměných panáků v českých zemích

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Stále více lidí kritizuje nešvary, které existují pouze v jejich představách. V komunikaci se tomu říká „slaměný panák“.

5.3.2017 v 12:35 | Karma článku: 17.38 | Přečteno: 967 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Janis Sidovský

Strach z gayů chce změnit ústavu

Poslanci chtějí měnit ústavu a zabránit gayům, aby mohli pobírat vdovský důchod nebo mít společné jmění. Navrhují, aby manželství bylo ústavně jen pro muže a ženu, čímž zablokují nároky stejnopohlavních partnerů.

18.6.2018 v 13:45 | Karma článku: 23.88 | Přečteno: 1133 | Diskuse

David Evan

Jak státní zastupitelství iniciovalo můj nezákonný výslech na policii

Nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman se v České televizi bil v prsa, že v České republice není možné nikoho účelově stíhat, a když někdo má nějaké pochybnosti, ať se na něj obrátí a on se tím bude zabývat. A tak jsem se obrátil...

18.6.2018 v 12:28 | Karma článku: 20.13 | Přečteno: 680 | Diskuse

Šárka Bayerová

A já v pátek přišla pozdě...

To víte, z Libně na Smíchov je kus cesty... A tak jsem prošvihla slavnostni ceremoniál. Však mi to taky Větva vyčet. Ale obhájila jsem se faktem, že si to ještě pamatuju od loňska...

18.6.2018 v 12:14 | Karma článku: 16.66 | Přečteno: 589 | Diskuse

Jiří Turner

Žaluje rodnou zem, že porušila lidská práva, když ho nezbavila označení „konfident StB"

To se na to podívejme! Na Slovensku se porušují lidská práva! Nevinný a bezúhonný podnikatel a politik se nemůže domoci spravedlivého verdiktu soudu, že nikdy, nikde a nijak nespolupracoval se státní bezpečností.

18.6.2018 v 11:52 | Karma článku: 30.39 | Přečteno: 826 | Diskuse

Lenka Hoffmannová

Babiš neprojel, zastavily ho červené trenky a koblihy

Babiš vezoucí v neděli prezidentovi návrh složení nové vlády vjel a vyjel z Lán vedlejším vchodem. Před hlavním vchodem se totiž shromáždili protestující s červenými trenkami a koblihami.

18.6.2018 v 10:56 | Karma článku: 15.79 | Přečteno: 714 | Diskuse
Počet článků 113 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2286
Milující otec. Křesťansko-ateistický zenbuddhista. Překladatel na volné noze. Autor dvou knih.




Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2018 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.