Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pro táty, tatíčky… I

30. 03. 2016 11:00:00
Někteří lidé si možná kladou otázku, proč jsem svůj miniseriál o otcovství uvedl blogem o krizi mužství. Měl jsem k tomu svůj důvod.

Z historie totiž známe jeden velmi zajímavý případ krize mužství i jejího řešení. Je od původních obyvatel Ameriky, kterým říkáme Irokézové, i když oni sami si říkali Lidé dlouhých chýší.

Historie Irokézů je velmi zajímavá a poučná. Irokézové nebyli žádná neviňátka. Byli to neohrožení a někdy i velmi krutí válečníci. Ale když viděli, že války nikam nevedou, dokázali se dohodnout a vytvořili Ligu šesti národů. Takové první EU. Akorát v Americe. Byli známí svým systémem „adopcí“. Prostě adoptovali příslušníky jiných kmenů. Někdy ovšem proti jejich vůli. Ale také poskytovali útočiště těm kmenům, které v důsledku bělošské invaze přišly o svůj domov.

Společnost Irokézů byla zajímavá také tím, že v její hierarchii měly velmi významné postavení ženy. Traduje se, že když k Irokézům dorazili první křesťanští misionáři, tak se zhrozili: „Ježišmarjá, tohle musíme ty divochy odnaučit jako první, protože jestli to uvidí naše ženy, budou to chtít taky.“

Přesto u Irokézů existovala poměrně striktní dělba práce podle pohlaví. Ženy se celkově staraly o chod kmene, pracovaly na poli, pečovaly o děti. Muži se věnovali především lovu a válce.

Když byli Irokézové nuceni uzavřít mír s nově vzniklými Američany a přijmout jejich podmínky, přišli o svá loviště. A protože byl uzavřen mír, nemohli ani válčit.

A irokézští muži z toho byli velmi frustrovaní. Najednou pro ně nebylo žádné zaměstnání. Cítili se zbyteční, nevyužití, potupení. Neměli smysl života. Irokézské ženy samozřejmě dál pracovaly na poli. Ale muži by na pole nikdy pracovat nešli. To byla totiž odjakživa ženská práce. Každý irokézský muž, který by vzal motyku do ruky, by se musel hanbou propadnout. Jinými slovy – irokézští mužové měli krizi mužství jak prase. Řešili to většinou tím, že se opíjeli a pak dělali binec. Až přišel jeden náčelník, který je dnes znám pod jménem Cornplanter neboli Ten, kdo sází kukuřici.
Cornplanter nebyl žádné ořezávátko. Byl to obávaný válečník, který bojoval už ve válce Francouzů proti Angličanům a následně ve válce za nezávislost. I když původně nechtěl. Při velké radě hlasoval pro nezávislost. Byl však přehlasován, tak nakonec pomáhal Britům. Tím se ocitli na té špatné straně a George Washington dal jednomu ze svých generálů volnou ruku ke genocidě Irokézů. Cornplanter ale nebyl hloupý, došlo mu, která bije, a podařilo se mu navázat s Washingtonem diplomatická jednání. Takže svůj lid zachránil. Ovšem pořád tady byla ta krize mužství. A ta byla skoro ničivější než nájezdy amerických vojáků. A tak vzal Cornplanter do ruky motyku, začal sázet kukuřici, a řekl irokézským mužům: Vidíte? Když to mohu dělat já, tak vy také. (Ono to bylo ve skutečnosti ještě trošku složitější a figuroval v tom Cornplanterův bratr jménem Handsome Lake, ale to je jedno. Uvedená část příběhu je pravda.)

Myslím, že nemusím moc složitě vysvětlovat, proč jsem vám tento příběh vyprávěl. I v naší společnosti je řada činnosti, které jsou tradičně pokládány za „mužské“ a „ženské“. Poměrně dost lidí stále argumentuje tím, že „to tak má být“, protože je to „přirozené“. Přirozené je to prý proto, že muži a ženy jsou od přírody vybaveni jinak. Tak ano, do jisté míry jsou. Například muži obvykle disponují větší fyzickou silou. Ale ne vždy. Já třeba znám poměrně dost žen, které jsou fyzicky silnější než leckterý chlap. A to se nejedná o žádné kulturistky či mužatky. Kromě toho profesí, ve kterých hraje výraznou roli fyzická síla, výrazně ubylo. A řada současných profesí ještě před sto lety vůbec neexistovala. Možná dokonce většina. Ale o to se nechci hádat, nemám to spočítané.

Není ani pravda, že „muž se o dítě nedokáže nikdy postarat tak dobře, jako žena“. Muž, pravda, dítě nenakojí. Ale to je to jediné, co fakt nezvládne. Pokud se muž nedokáže dobře postarat o dítě, je tomu tak obvykle proto, že nechce. Protože byl vychován v přesvědčení, že starat se o děti je „ženská práce“. A jeho okolí ho v tom nadále utvrzuje. Leckterý muž tak má pocit, že kdyby se začal pořádně věnovat dětem, byl by svému okolí pro smích. A tak svou krizi mužství dost často zahání stejně, jako staří Irokézové – chlastá a dělá binec. Nebo se naopak snaží ze všech sil všem včetně sebe dokázat, že je tím obávaným lovcem a válečníkem. A tak v práci maká na 200 %, aby byl ze všech nejúspěšnější. Ve čtyřiceti se u něj dostaví syndrom vyhoření a v pětačtyřiceti první infarkt. A jeho vlastní děti zatím vyrůstají a dospívají s matkou a svého otce ani příliš neznají. A otec moc nezná je.

Někde mezitím se pak třeba stane, že vztah s matkou dětí přestane fungovat, ať už z jakéhokoliv důvodu, a rozpadne se. Děti jsou automaticky svěřeny matce a otec najednou zjišťuje, že jednou za 14 dní o víkendu je žalostně málo. Někdy i méně, protože, jak je tak pořád pracovně vytížený, ne vždy má v ten daný víkend čas. A kolikrát se k němu ani dětem moc nechce, protože nejsou zvyklé trávit čas jenom s otcem. A kolikrát si neví rady ani ten otec. O tyhle věci se přece vždy starala matka. On byl maximálně, když mu to vyšlo, nějak fyzicky přítomen. A najednou má pro děti vymyslet nějaký atraktivní program.

Pořád sleduju zoufalý boj řady otců, kteří se po rozchodu s partnerkou marně snaží dostat děti alespoň do střídavé péče. Je mi jich líto, i když, když některé poslouchám, tak jim tak úplně nevěřím.

Samozřejmě, české prostředí je v tomto ohledu vůči mužům značně diskriminační, o tom není sporu. Sám jsem si tím prošel, tak vím, jak to chodí u soudu, na OSPODu, u psychologů apod. Ta situace opravdu není ideální, ale není ani zcela černá, jak to někteří otcové líčí – že existuje jakési spiknutí sociálních pracovnic, soudkyň, psycholožek a někdy i policistů, jehož jediným cílem je připravovat otce o děti.

Samozřejmě nemohu vyloučit, že někde, v nějakém konkrétním případě, proti konkrétnímu otci, nějaký takový komplot vznikne. Ono stačí málo – aby dotyčná matka zatahala za správné nitky, aby to otec párkrát psychicky neunesl a zareagoval nevhodně v nevhodnou dobu na nevhodném místě, a už se veze.

Ale já rozhodně nemohu říci, že bych se jako žadatel o střídavou péči setkal s nějakým jednoznačným odporem. Nicméně, suma sumárum, to vypadalo, že to spíš nevyjde. Posudek od psychologů, který stál 50 000 kč, nebyl záporný, ale nebyl ani nijak zvlášť kladný. Spíš to vypadalo tak, že si ti psychologové dali opravdu záležet na tom, aby se to jejich stanovisko nedalo vyložit jednoznačně. OSPOD vydal stanovisko negativní čistě z toho důvodu, že „mezi rodiči je špatná komunikace“. A soudkyně už předem dala najevo, že střídavé výchově kdovíjak nefandí.

Přesto střídavku máme a nakonec, i přes počáteční velmi kruté boje, to proběhlo celkem rychle a v klidu. Zasloužily se o to moje děti. Protože tu střídavku prostě chtěly. A tak dlouho s tím matku otravovaly, až tak nakonec kapitulovala, protože si uvědomila, že jít proti přání a vůli vlastních dětí, není úplně to pravé ořechové.

Měl jsem kliku – měl jsem kliku v tom, že děti už byly dostatečně velké na to, aby si tu vůli mohly prosadit. Pokud jsou děti malé, řekněme do těch 7, 8 let, matka střídavku nechce a OSPOD a/nebo soud není otci nakloněn, nemá otec obvykle šanci. To je určitě oblast, ke je třeba toho hodně zlepšit.

Nicméně pokud slyším příběh, že otec dětí, kterým je 12, 13, „marně“ bojuje o střídavku, něco mi v tom nehraje. K názoru takto velkých dětí totiž už musí přihlížet i soud. Pokud děti k tátovi nechtějí, může to být výsledek manipulace matky, onen známý syndrom zavrženého rodiče, nicméně něco takového vyžaduje čas. Spíš si myslím, že v mnoha případech tam není dostatečně silná vazba. A proč tam není a jak ji vytvořit, o tom budu psát v tomto blogovém miniseriálu.

Uvedu příhodu, která se mi opravdu stala.

Nejstarší dceři bylo něco okolo roku a my byli pozváni na zahradní slavnost, které se účastnily převážně další rodiny s dětmi. Peklo se tam prase, čepovalo pivo. Hned od počátku se tam vytvořily tři jasně definované skupiny: děti, které obsadily pískoviště a přilehlé houpačky a průlezky. Matky, které se v hloučku usadily na lavičkách vedle pískoviště, aby měly děti na dohled. Otcové se až na jednu výjimkou odebrali do protilehlého koutu zahrady, kde se peklo selátko a byl tam naražen sud piva. Onou výjimkou jsem pak byl samozřejmě já, kterýžto jsem nechal matku, ať si povídá s ostatními matkami, a sám jsem se s Berunkou procházel po zahradě o pomáhal jí objevovat „svět“. Vůbec jsem o tom tehdy nepřemýšlel, přišlo mi to naprosto přirozené. Přece jenom i u nás to bylo zařízené tak, že já jsem vydělával peníze, takže o dítě, později o děti, se z větší části starala ex. Ovšem na té slavnosti jsem pracovat nemusel, a věděl jsem, že žena si s ostatními matkami pokecá ráda, tak jsem se automaticky ujal dcery. Nestěžoval jsem si, bavilo mě to. Hezky jsme si tak s dcerou užívali, když tu se ke mně přitočil jeden kamarád, také čerstvý otec, a pravil: „Igore, musíme si promluvit jako chlapi. Ty se tady s tím svým dítětem moc předvádíš, tamhle u pískoviště to nezůstává bez povšimnutí, a nám všem ostatním to pak bude doma předhazováno.“

Dlužno dodat, že matky u pískoviště se dětem nijak intenzivně nevěnovaly. Prostě si povídaly a občas na své dítě koukly, zda je v pořádku a něco nepotřebuje. Občas některá vstala, utřela potomkovi nudli, dala mu napít apod. Nic, co by nezvládl kterýkoliv otec sedící u sudu. Když už byla společnost takto genderově rozdělená. Nicméně všichni ti otcové dali svým postojem jednoznačně najevo, že děti patři k matce. A pokud později třeba některý z nich marně řešil střídavou péči nebo se dokonce potýkal se syndromem zavrženého rodiče, dost těžko to mohl svalovat na matku či nějaké spiknutí úřadů. Prostě to tak nastavil od počátku sám.
(Pokračování příště)

Autor: Igor Indruch | středa 30.3.2016 11:00 | karma článku: 22.92 | přečteno: 1631x

Další články blogera

Igor Indruch

Já jsem to říkal

Tedy spíš psal. V článku Znásilníme si je sami. https://indruch.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=490924 Když na bílou ženu sáhne špinavý uprchlík, je třeba ho vykastrovat, uvařit zaživa v oleji, rozčtvrtit.

9.11.2017 v 12:00 | Karma článku: 13.99 | Přečteno: 768 | Diskuse

Igor Indruch

Svobodu, svobodu, svoboděnku…

Tak nám začal platit zákaz kouření v restauracích. A je okolo toho spousta povyku. Čemuž se nedivím.

1.6.2017 v 12:10 | Karma článku: 12.64 | Přečteno: 956 | Diskuse

Igor Indruch

Co kdybychom se na Mašínech konečně shodli?

Pan Josef Mašín se ve zdraví dožil 85 let a na sociálních sítích se na základě toho opět rozběhla zuřivá debata o tom, zda byli Mašínové a jejich skupina hrdinové nebo sprostí vrazi.

12.3.2017 v 12:00 | Karma článku: 27.56 | Přečteno: 1241 | Diskuse

Igor Indruch

Přemnožení slaměných panáků v českých zemích

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Stále více lidí kritizuje nešvary, které existují pouze v jejich představách. V komunikaci se tomu říká „slaměný panák“.

5.3.2017 v 12:35 | Karma článku: 17.14 | Přečteno: 937 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Josef Nožička

Rektor Bek při výročí 17. listopadu: prezidentské volby se nepovedly

Kromě mnoha pietních i protestních akcí se dnes při příležitosti výročí 17. listopadu konalo v našem hlavním městě studentské shromáždění, na kterém vystoupili i představitelé některých našich vysokých škol.

17.11.2017 v 19:40 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 60 | Diskuse

Karel Trčálek

Kéž v této zemi zvítězí zdravý rozum nad komedianty!

Čeští komedianti dostali parádní lekci z demokracie. Nás ostatní tato a jiné lekce ještě čekají, neboť zdravý rozum není opakem šílenství, ale jeho mocninou

17.11.2017 v 19:15 | Karma článku: 5.83 | Přečteno: 191 | Diskuse

Irena Fuchsová

Když tě zavřou, postarám se ti o děti

Letos poprvé jsem příchod 17. listopadu a všechno kolem, brala v klidu a dá se říct i lhostejně. Letos poprvé. Všechny minulé sedmnácté listopady jsem prožila ve zvláštní nervozitě, kterou jsem nechápala.

17.11.2017 v 18:11 | Karma článku: 13.24 | Přečteno: 377 | Diskuse

Karel Trčálek

Ze 17. listopadu se staly druhé české vánoce

Ačkoliv všichni dobře víme, že 17. listopad 1989 byl podvod, přesto teď bloumají pražskými ulicemi tisíce lidí v mystickém vytržení, že se dnes určitě něco velkého musí stát. Ale co? Narodí se spasitel a my budeme opět svobodní?

17.11.2017 v 14:42 | Karma článku: 21.94 | Přečteno: 723 | Diskuse

Jitka Přikrylová

Drobná lekce z demokracie pro české komedianty

Voltairovi se připisuje vznešená věta: “Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl.” V Česku elity ale vědí, co je pro národ nejlepší, jen kdyby jim to voliči pořád tak blbě nekazili.

17.11.2017 v 14:11 | Karma článku: 44.47 | Přečteno: 2769 | Diskuse
Počet článků 113 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2267
Milující otec. Křesťansko-ateistický zenbuddhista. Překladatel na volné noze. Autor dvou knih.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.