Odhaduji, kolik blogů a diskuzí na téma „nespokojených“ Iráčanů se ještě objeví. Že prý jsme – my, Češi – za blbce: mohli jsme se všichni přetrhnout, abychom strádajícím poskytli bezpečné útočiště, a oni se teď zachovali nevděčně.
Je to opravdu legrační.
Staré české přísloví praví: „Kdo rychle dává, dvakrát dává.“
Ano, našli se v Česku takoví – čeští dobrovolníci, kteří se naprosto spontánně dali dohromady a začali jezdit pomáhat do uprchlických táborů. Do Maďarska, Srbska, Chorvatska, Řecka. Dokonce i od Sýrie se pár statečných vydalo. Obvykle zcela na vlastní náklady. Na ně se nabalili další, kteří sice nemohli z osobních důvodů vycestovat, tak alespoň přispěli nějakým tím věcným nebo peněžitým darem. Tito lidé fungují nadále. Moc o tom nemluví a nepíší, protože makají. A také nikoho nelustrují podle vyznání apod. Prostě pomáhají všude, kde je třeba. Také se občas potýkají s různými problémy, ale ani o těch moc nemluví. Jsou totiž v „první linii“. Mají vše před očima, na dosah ruky. Tak vědí. Vědí, v jakém stavu lidé přicházejí, co prožívají. Tak nehodnotí a nekritizují.
O tom, že by snad nějací uprchlíci z arabských zemí mohli dostat v ČR azyl, nechtěla podstatná část české veřejnosti ani slyšet. Pouze Martin Konvička v různých rozhovorech a ve svých blozích opakovaně prohlašoval, že je třeba pomoci křesťanům z území ovládaných islámským státem. Pokud to někdo přehlédl, tak opakuji: prvním hlasitým propagátorem pomoci syrským a iráckým křesťanům byl Martin Konvička. Ano, ten z Bloku proti islámu. Nejedná se o žádnou shodu jmen. Byl v tom poměrně osamocen, protože ti, co chtěli pomáhat, pomáhali od začátku všem potřebným bez rozdílu. A ti, co pomáhat nechtěli, nechtěli pro změnu pomáhat nikomu. Docela by mě zajímalo, co si o pomoci syrským a iráckým křesťanům myslí Martin Konvička teď.
Nakonec se tedy v Česku našla parta, která se uvolila k tomu, že sem nějaké ty křesťany přiveze. Od počátku to neměli jednoduché a čelili značně nepřátelskému postoji veřejnosti. V jedné vesnici se dokonce obyvatelé sešli a skandovali před televizní kamerou: „My je tu nechceme! My je tu nechceme!“
A do této atmosféry tedy nakonec přicestovalo několik pečlivě vybraných rodin. Byly to vesměs rodiny, u kterých se mělo za to, že budou mít nejmenší problémy s integrací. Jednak se hlásili ke křesťanské víře, za druhé to byli lidé s určitým vzděláním a za třetí měli nějaké vlastní finanční prostředky. Což samozřejmě neznamená, že se nejedná o lidi postižené válkou. Znamená to pouze to, že to jsou lidé, kteří před válkou utekli včas, takže se jim podařilo nějaký majetek zachránit.
Nikdo však patrně nezjišťoval, jak horliví křesťané to jsou. Takže po slavnostním příjezdu za přítomnosti mnoha fotoaparátů, mikrofonů a televizních kamer jim všem strčili do rukou Bible a odtáhli je na bohoslužbu.
Uprchlíci se ubytovali v poskytnutých prostorách, ale pořád neměli klid. Jezdily za nimi televizní štáby, aby zjistily, jak se jim v novém domově líbí.
Televize Prima vyrobila naprosto ostudnou manipulativní reportáž s naprosto jasným cílem: obrátit nálady veřejnosti ještě víc proti novým žadatelům o azyl. A zvýšit si tak sledovanost.
Nakonec to dopadlo tak, že část Iráčanů chce nebo se již dokonce pokusila z ČR odjet. Jejich motivaci neznám. Ani nevím, zda jsou to lidé „dobří“ nebo „méně dobří“. Ani mě to moc nezajímá.
Co mě zajímá, je stav české společnosti. Společnosti, ve které žiji.
Nedávno jsme byli svědky toho, jak občané cizího státu, konkrétně Čínské lidové republiky, v ulicích Prahy napadali české občany. Většinu těch, kterým jsou trnem v oku uprchlíci z islámských zemí, to ponechalo naprosto v klidu. Nejspíš především proto, že napadenými byli sice většinou Češi, ale tzv. sluníčkáři. Tedy lidé z opačné strany barikády. A s těmi přece netřeba mít nějaké slitování.
Vedle toho se může spousta lidí zbláznit z toho, že pár lidí, kteří tady u nás nikomu neublížili, se rozhodla odmítnout naše pohostinství a odjet jinam. A nejvíc křičí ti, kteří je tady nikdy nechtěli.
Co z toho vyplývá? Podle mého názoru je to důkaz negativních společenských jevů. V prvé řadě vidíme i zde na blogu, kolik lidí má obrovskou potřebu někoho nenávidět. Tito lidé s potřebou nenávidět jsou dále velmi snadno manipulovatelní. A tito zmanipulovaní lidé pak jednají naprosto iracionálně. Například mají plná ústa vlastenectví a ochrany národních zájmů, ale čínští chuligáni v ulicích jim nevadí. A to proto, že jim jejich manipulátor neřekl, že by jim to vadit mělo. V České republice dnes žije (k 31.12. 2015) 261 553 cizinců s povolením k trvalému pobytu a 206 009 cizinců s povolením k přechodnému pobytu. Jsou mezi nimi zástupci skoro všech zemí světa. Například zhruba 700 Alžířanů, 140 Angolanů, 800 Egypťanů, 2000 Indů, 400 Íránců, 5000 Kazachů, 300 Libanonců, 300 Malajců, 200 Maročanů, 6000 Mongolů, 650 Nigérijců, 550 Pákistánců, 35 000 Rusů, 1000 Syřanů, 1500 Turků, 100 000 Ukrajinců, 1500 Uzbeků, 55 000 Vietnamců a jeden Papuánec.
O většině těchto lidí česká veřejnost pranic neví a nestará se o ně. A je to tak správně. Přestože ne všichni jsou „andílkové“. Víme například, že se v Česku usadilo několik příslušníků ruské mafie. Ale to je záležitostí naší policie. Pokud u nás někdo neporuší zákon nebo si ho třeba nevyžádá Interpol, má právo na ničím nerušený život. Což je něco, co jsme Iráčanům, kteří se rozhodli odjet, nabídnout nedokázali. Přitom se nejedná o nic jiného než prostou mediální frašku. Stačí aby nějaká televizní společnost vyslídila libovolného z těch skoro 500 000 cizinců a natočila a odvysílala o něm manipulativní reportáž, a rázem se z něj stane další veřejný nepřítel číslo jedna.
