Mýtus o rozdílech v platech mužů a žen padl

Bez většího zájmu veřejnosti prošla některými našimi médii zpráva o výsledcích nejnovějšího průzkumu Korn Ferry Hay Group o rozdílech v odměňování mužů a žen ve 33 zemích světa. Tedy ne, že by ta zpráva ty rozdíly popírala. To ne.

Jenom ty výsledky naznačují to, co už říkám dávno: že minimálně v západní společnosti není důvodem platové nerovnosti přímá platová diskriminace. Tedy to, že by někdo schválně platil ženám méně jenom proto, že jsou to ženy. Že je třeba za tím hledat jiné faktory.

Podívejme se nejdřív na to, jak dopadla Česká republika: tedy ve srovnání s ostatními zeměmi docela špatně. České ženy vydělávají v průměru o 31,6 % než muži. To je dost. Ovšem ženy na stejném místě a se stejnou funkcí jako muži vydělávají v průměru o 3,8 % méně než jejich mužští kolegové. Pořád je to oproti ostatním zemím špatný výsledek. Ale, co to znamená v praxi? Pokud muž na nějaké manažerské pozici bere třeba 100 000 měsíčně, má jeho kolegyně na stejné pozici o 3 800 korun méně. Pokud bere 50 tisíc, má kolegyně nižší výplatu o 1 900 Kč. Nespravedlivé to je, ale žádná katastrofa. Samozřejmě je to průměr, takže určitě existují případy, kdy je ten rozdíl větší. Nicméně i když to bude třeba 10 %, tak je to 10 tisíc u stotisícového platu a 5 u padesátitisícového. To už je dost na to, aby to člověka pořádně štvalo, ale pořád to není otázka života a smrti. Nicméně souhlasím s tím, že nespravedlnost to je, měla by to být nula procent. Nicméně u takovéto nerovnosti nemá cenu zavádět nějaká drastická opatření jako kontroly v podnicích apod.
Něco jiného je těch 31,6 %. To už je velký rozdíl. Ale protože víme, že za stejnou práci ve stejné funkci berou ženy přibližně stejně, je tento rozdíl způsoben tím, že ženy prostě dělají hůře placenou práci. To stojí za podrobnější rozbor.

Nejdřív otázka: Kdo na tom rozdílu má největší podíl? Vysoké příjmové skupiny? Střední vrstva? Nízké příjmové skupiny? Po pravdě nevím, k tomu žádnou statistiku nemám. Ale máme tady Paretovo pravidlo. Podle něj např. 80 % světového bohatství vlastní 20 % nejbohatších lidí (i když podle některých ekonomů je to dnes už 90:10, ale tím se nyní nezabývejme). Dovolím si tedy vyslovit hypotézu, že 20 % top vedoucích pracovníků bere tolik, co zbývajících 80 % zaměstnanců na nižších pozicích. Protože víme, jaké jsou u nás rozdíly v platech vrcholového managementu a ostatních pracujících, nezní to nijak nepravděpodobně. Podle Korn Ferry Hay Group je v Česku 76 % manažerských pozic obsazeno muži. Takže, pokud je moje hypotéza pravdivá, už víme, kde je zakopaný pes. Příčinou rozdílných platů není platová diskriminace, ale tzv. skleněný strop, což je sice také diskriminace, ale nikoliv platová. Ovšem tím to nekončí. Představme si, že bychom zavedli kvóty a dosáhli toho, že na vyšších manažerských postech bude opravdu 50 % žen. Tím pádem ta platová nerovnost víceméně okamžitě zmizí. Což bude skvěle vypadat ve statistikách. Ovšem reálně si polepší pouze 20 % žen. Pro ty to samozřejmě bude vítaná změna, ale 80 % žen na tom bude stejně jako předtím. Navíc těch 20 % si polepší z lepšího do ještě lepšího. Protože, samozřejmě, do top managementu nepostoupí skrz kvóty jen tak nějaká uklízečka.
Nicméně jsem pro to, aby se i tahle situace začala měnit.
Ale co další oblasti? I když, pokud platí Paretovo pravidlo, není jejich vliv na celkový stav příliš velký. Ale týká se to konkrétních lidí a pro ty to samozřejmě problém je. Jedním v fenoménů jsou feminizovaná odvětví. Třeba základní školství. Všichni víme, jak to na základních školách vypadá. Samé učitelky. Je to snad proto, že by muži na základních školách učit nechtěli? Nikoliv. Například mě by velice bavilo učit děti. Už jsem si to vyzkoušel a bylo to fajn. Bohužel, jak už jsem psal v jiných svých článcích, platy učitelek/učitelů na základním stupni ZŠ jsou natolik nízké, že si to v naší společnosti může málokterý muž dovolit. Pořád je tady jedna otázka: proč mají o tu práci zájem ženy, když je tak špatně placená? Přece, kdyby do toho ženy nešly, neměl by naše děti kdo učit a stát by chtě nechtě musel do školství napumpovat víc peněz. Což by pak nejspíš vedlo i k tomu, že by se rychle upravil poměr mužů a žen v učitelských sborech.

Jedinou odpovědí na tuto otázku je, že práce učitelky má pro ženy také jiné výhody než peníze. A to má, a všichni je známe. Dva měsíce prázdnin. Poměrně časný příchod z práce domů atd. A proč je to lákavé pro ženy a ne až tak pro muže? No protože ženy se doma starají o děti a o domácnost. Takže jsou-li z práce dřív doma, mohou uklidit, uvařit, dohlédnout dětem na úkoly atd.

Ovšem školství není jediný obor s převahou žen. Co třeba prodavačky a pokladní v supermarketech? Ty jsou na tom jinak než učitelky. Peněz mají ještě méně, ale pracují na směny, o víkendech, dělají „dvanáctky“ – jinými slovy, těžko zde mluvit o nějakých dalších výhodách.

Asi řeknete, že to je jednoduché, že prostě v supermarketech pracují ženy, které mají problém vůbec nějakou práci najít. Asi ano. Ale existují i muži, kteří nemají kdovíjakou kvalifikaci, takže pro ně v některých regionech moc práce není. Proč ti nesedí v supermarketu u pokladen? Jedním z faktorů bude, že jsou zde různé práce fyzicky náročné, které většina žen dost dobře dělat nemůže. Tudíž je vykonávají muži. V tomto ohledu se toho moc dělat nedá. Ovšem manuálně náročnější práce nemusí být vždy lépe honorována. Jak známo, v tržním kapitalismu se cena za práci odvíjí od nabídky na trhu práce. Proč tedy i v těchto nižších příjmových kategoriích mívají muži obvykle víc peněz než ženy? Opět to souvisí s těmi rolemi. Jestliže se žena musí starat o děti a o domácnost, nemůže si zpravidla dovolit dojíždět za prací kdovíkam. A už vůbec ne třeba do sousedního státu na celý všední týden a trávit doma jen víkendy. Hledá si práci co nejblíž místa bydliště, což je samozřejmě handicap.

Co z toho plyne za poučení? Že nemá cenu, aby ženy chodily demonstrovat s transparenty „Chci stejnou mzdu jako muži!“. A rovněž nemá cenu, aby se vláda snažila narovnávat platy žen nějakými arbitrárními zásahy. Jádrem problému jsou totiž stále ty tzv. tradiční role, tedy patriarchální stereotyp. A ten je třeba změnit. A to nejen kvůli penězům.

Dnes je velmi populární mluvit o krizi rodiny a o tom, co všechno prý rodinu ohrožuje. Ve skutečnosti ohrožuje rodinu nejvíc ze všeho právě ten patriarchální stereotyp. Protože je přežitý. Nevyhovuje především ženám, ale dost často ani mužům. A nejvíc ze všeho nevyhovuje dětem. Hodně se mluví třeba i o tom, jak dítě potřebuje „mužský vzor“. Ale co je to za vzor, když je skoro pořád v práci a na vlastní děti nemá čas? Když se budou muži a ženy rovnoměrně podílet na péči o děti (a to včetně rovnoměrného rozdělení rodičovské dovolené), budou z toho profitovat všichni zúčastnění. Ženy nebudou tolik znevýhodněny na trhu práce. Nebudou trpět různými mindráky, neurózami apod., které se po několika letech na mateřské dost často dostavují. Muži budou mít lepší vztahy s dětmi. Nebudou již tolik diskriminováni v případě rozpadu manželství a svěřování dětí do péče. Ale je možné, že těch sporů také výrazně ubude, protože když budou ženy i muži ve vztahu spokojenější, nebudou se rodiny tolik rozpadat. Což bude nejlepší především pro děti, které nebudou zatíženy traumaty ze ztráty rodinného zázemí. Bude to však dobré i pro stát. Protože, jak víme, rodina je základ státu. A když se nebudou rozpadat rodiny, bude i celá společnost stabilnější a bude lépe prosperovat. I celková nálada a atmosféra ve společnosti bude lepší. Jediný, kdo na tom bude trošku bit, budou rozvodoví právníci. Také možná ubude sebevražd, a to především sebevražd mužů. Ono se o tom moc nemluví, ale muži páchají v Česku sebevraždu pětkrát častěji než ženy. Důvody jsou samozřejmě různé, ale určitě se zde uplatňují faktory jako společensky vynucená role živitele rodiny nebo ona tajemná a zlověstná krize mužství. Muž, který tráví hodně času se svými dětmi, obvykle krizí mužství netrpí. Protože krize mužství není nic jiného než následek patriarchálního stereotypu. Muž se snaží tento stereotyp nějak naplnit, a zjišťuje, že už to nejde, nebo to nepřináší kýžené výsledky. A tak je v krizi. Má deprese. Chlastá. Hodí si mašli. Aktivní otec tyto problémy nemá, protože objevil v životě jiné hodnoty, jiný smysl života.