Ministryně Michaela Marksová-Tominová je docela kontroverzní osobnost. Předkládá různé návrhy, které se často setkávají s bouřlivým a nesouhlasným ohlasem veřejnosti.
Mně osobně se některé návrhy líbí, některé méně, některé vůbec. Nedávno předložila návrh, aby měli lidé, kteří se potřebují postarat o dlouhodobě nemocného či nemohoucího člověka, nárok na až tři měsíce částečně hrazené dovolené. Tento návrh se mi líbí, přestože jako OSVČ ho nikdy sám nevyužiji. Ale na druhou stranu nevím, zda sám nebudu potřebovat, aby se o mě někdy někdo alespoň na chvíli postaral. Nemládneme. Nevíme, co nás čeká.
Byl jsem tedy překvapen, když jsem četl diskuze pod články nebo na Facebooku, že i proti tomuto návrhu se zvedla vlna odporu. Moc to nechápu. Tedy chápu zaměstnavatele, že se jim to moc nelíbí. Současně si ale myslím, že tři měsíce nikoho nepoloží. Navíc se nesouhlasně vyjadřuje spousta lidí, kteří nikoho nezaměstnávají. Kteří jsou zaměstnáni. To už mi vůbec hlava nebere. Ve většině jiných případů, když jde o to, nějak zaměstnavatelům či OSVČ zatnout tipec, jako např. v případě kontrolního hlášení a EET, jsou zaměstnanci skoro v jednom šiku pro tyto návrhy. A teď se najednou předhánějí v lamentování nad tím, jak to ti chudáci zaměstnavatelé budou mít těžké, když budou muset nějakému zaměstnanci tři měsíce držet místo.
Jednu námitku, která se objevuje v diskuzích, bych chápal: „90 dní nic nevyřeší. Co bude pak? Pak se počítá s tím, že daný člověk umře, nebo co?“ Tato námitka je legitimní, nicméně patrně ji vznáší lidé, kteří ještě nebyli v situaci, kdy se najednou bylo třeba o někoho postarat. A ta situace může nastat kdykoliv. Máte třeba rodiče. Ti jsou pořád svěží, plně soběstační. Počítáte s tím, že jednou bude třeba se o ně postarat, ale myslíte si, že to nebude jenom tak. A až to bude vypadat, že by to mohlo být brzy aktuální, všechno si včas zařídíte. A najednou bác ho – srdeční či mozková příhoda, která nezabije, ale na dlouho připoutá na lůžko. Co teď? Ocitnete se v té situaci ze dne na den. Vůbec nevíte, co taková péče obnáší, jaké jsou možnosti atd. Potřebujete se zorientovat, načerpat informace, přizpůsobit se nové situaci, vymyslet, co bude dál. Mít na to tři měsíce je obrovská pomoc. Zjistíte si, jak je to s různými asistenčními a pečovatelskými službami, kolik to stojí, kde můžete žádat o nějakou finanční pomoc, můžete se, pokud se necítíte na domácí pomoc, porozhlédnout po kvalitním hospicu. Když najdete, co hledáte, tak místa v hospicech obvykle nejsou volná okamžitě.
Pokud nejste schopni postarat se o nemohoucího člověka alespoň na přechodnou dobu doma, tak jedinou možností je obvykle léčebna dlouhodobě nemocných neboli LDN. Eldéenky jsou velkou černou skvrnou našeho zdravotnictví. Samozřejmě se mohou svou kvalitou a přístupem lišit, ale v průměru to není žádná sláva. Už samotné prostředí bývá velmi nevyhovující. Personál bývá poměrně silně otrlý. Pacienti bývají bezdůvodně pod sedativy, takže nechodí, i když by mohli. Tím pádem jim atrofují svaly, takže nezačnou chodit, ani když se jejich stav zlepší. Nikdo se pořádně nestará o to, zda pacient pořádně jí a pije. Takže se stává, že pacienti jsou dehydrovaní a podvyživení. To neznamená, že by nedostávali jídlo a pití. Ale když nesní a nevypijí, co dostanou, obvykle to nikdo kdovíjak neřeší. Zkrátka a dobře, pokud máte někoho rádi a záleží vám na něm, v LDN ho nechat nechcete.
Nebo chcete?
To je totiž, co mě napadlo, že může být jediný důvod odporu proti novému návrhu. Že většina lidí se o nikoho starat nechce. Zatím mají skvělou výmluvu: nemohu se postarat, protože bych přišel/přišla o práci. A tak šup, musíš halt pomalu chcípat v LDN, mámo/táto. A včil chce ministryně Marksová lidem tuto skvělou výmluvu vzít.
