Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

S křížkem po Žáčkovi (anebo s Žáčkem po funuse?)

8. 02. 2017 13:31:00
Předem tohoto článku bych chtěl zdůraznit, že debatu okolo básničky Jiřího Žáčka jsem velmi uvítal. Z několika důvodů.

Za prvé proto, že tady ta debata vůbec vznikla. A proti zařazení básničky do čítanky se rozhodně neozývali jen skalní feministé a feministky. V anketě na iDnes vyjádřilo nesouhlas přes 1100 lidí. Je to sice výrazná menšina oproti cca 14500 lidí, kterým básnička v čítance nevadí, nicméně není to málo. Pro mě je to důkaz toho, že povědomí o nějakých předem daných rolích, postavení mužů a žen ve společnosti apod. se přece jen pomalu, ale jistě mění. Za druhé jsem rád za to, jak ta diskuze probíhala. Sledoval jsem několik vláken na Facebooku i nějaké články a diskuze v médiích a myslím, že vesměs ta výměna názorů probíhala konstruktivně, i když samozřejmě, všelijací trollové apod. o sobě také dali vědět. Nicméně, jak říkám, celkový dojem z debaty jsem měl spíš pozitivní. Pokud jde o výsledek, že 14500 čtenářů iDnes básnička v čítance nevadí, dospěl jsem, na základě diskuze pod daným článkem, k názoru, že většina hlasujících v zásadě nechápe, v čem je problém. Nejedná se tedy o žádné machisty, sexisty, šovinisty apod., ale o lidi, kteří se stále ještě pohybují ve starém diskurzu.

Jako první je třeba si říci, co to vlastně je ten diskurz. Diskurz znamená v obecném významu debatu, rozpravu či pojednání o určitém tématu. Ovšem specifický význam přisoudil tomuto termínu francouzský avantgardní filozof Michel Foucault.

„Pojímání diskurzu v současných humanitních vědách vychází v první řadě z myšlení francouzského filozofa Michela Foucaulta. Dle něj diskurz nemá autora v běžném slova smyslu, je anonymní. Snažíme-li se jej poznat, nejsou pro nás jednotliví autoři důležití, jelikož ve zkoumání diskurzu nevystupují jako tvůrci, ale pouze jako uživatelé diskurzu v dané době. Dle Matonohy můžeme vymezit tři základní významy termínu diskurz, které se u Foucaulta objevují. První definice vymezuje diskurz zeširoka jako všechny pronesené výroky, veškerou jazykovou komunikaci, všechny texty vůbec. Ve druhém významu je diskurz souhrnem textů, které sdílejí určitá společenská pravidla výstavby mající společné hodnotové pozadí (např. právní diskurz, učitelský, diskurz marxismu). Třetí koncepce definuje diskurz na abstraktní rovině jako skrytou množinu pravidel, princip utváření textů, předem daná schémata a normy, které stojí za konkrétním textovým materiálem a řídí jeho produkci. (Matonoha, 2009, s. 33) V posledním pojetí diskurz (diskurzy) jako forma vědění, specifický způsob rozumění světu, způsob jakým se o něčem mluví. Diskurz je typický pro určitou epistéme. Povaha diskurzu je závislá na společenském, kulturním a historickém kontextu a spolu s ním se také proměňuje. V každé společnosti je produkce diskurzů kontrolována, vybírána, organizována podle určitých pravidel a procesů (zákaz, odmítání, mlčení).“

(<http://oltk.upol.cz/encyklopedie/index.php5/Diskurz:_Foucaultovsk%C3%A9_pojet%C3%AD_diskurzu>)

Podle jiné definice je diskurz „verbalizované vědění, které je sdíleno (významy musí být sdíleny, aby byla vůbec možná komunikace). Sám Michel Foucault prohlásil, že „diskurz je násilí páchané na lidech“.

Debata o vhodnosti či nevhodnosti Žáčkovy básně není ani sociálním inženýrstvím, ani snahou o rozbití rodiny, ani snahou o politickou korektnost, ani neomarxistickým aktivismem. A to z jednoho prostého důvodu: vznikla totiž naprosto spontánně na sociálních sítích a vše odstartovala poměrně jednoduchá věta Víta Klusáka: „K čemu jsou kluci na světě? Aby psali takovýhle debility.“ V tom výroku není obsaženo vůbec nic z výše uvedeného. Je to jen velmi strohé konstatování, že panu Klusákovi se básnička nelíbí, na což má každý člověk právo. Přesto to stačilo k rozjetí rozsáhlé veřejné debaty. Mimochodem: já se k básničce vyjadřoval již před dvěma lety jak na Facebooku, tak v jednom z blogů na iDnes, a byl jsem mnohem specifičtější:

„Je to velmi sexistická básnička. Podporuje to stereotyp, že holka je od toho, aby z ní byla maminka. Takže holka, ze které není maminka, podle Žáčka asi žádný smysl nemá. Žena snad může dělat i spoustu jiných věcí, ne? Nemusí být každá nutně matkou. Básnička je ukázkovým příkladem genderové stereotypizace.“

Tehdy to ovšem kdovíjakou debatu nevyvolalo. Pravda, Vít Klusák má na Facebooku o trochu víc sledujících než já. To je samozřejmě také faktor. Nicméně si troufám říci, že kdyby to napsal před dvěma lety, ten ohlas jako dnes by to stejně nemělo.

Změnil se nám diskurz. Dřívější diskurz takovou debatu vůbec nepřipouštěl. Současný ji nejenže připouští, ale dokonce po ní volá. Aby totiž vznikla nějaká širší veřejná diskuze, musí existovat dostatečný počet lidí, které dané téma zajímá. A to z obou táborů. Tedy těch, kteří určitý argument podpoří, i těch, kteří mají na věc jiný názor, nicméně je to zajímá rovněž. Platí zde lidové rčení o potrefené huse. Jakkoliv kontroverzní argument nevyvolá odezvu, pokud někde „netne do živého“.

Ukažme si to na příkladu.

Dobře víme, že antické společnosti byly otrokářské. Otroctví bylo základem jejich fungování, základem ekonomiky. V dobách největšího rozkvětu bylo v Řecku a v Římě více otroků než svobodných občanů. Aristoteles dokonce napsal pojednání o tom, jak je otroctví PŘIROZENÉ a užitečné. Kdyby tehdy někdo přišel s nějakou kritikou otroctví, sklidil by nejspíš všeobecný posměch a dál by se jeho myšlenkami nikdo vážněji nezabýval. Je dokonce velice pravděpodobné, že by to nezajímalo ani samotné otroky. Protože otroctví bylo tehdy součástí „řádu světa“. Zpochybňovat otroctví by znamenalo zpochybňovat tento řád. Dokonce existovala instituce dobrovolného otroctví, kdy člověk, který se z nějakého důvodu nedokázal sám o sebe postarat, uzavřel dohodu, že se stane něčím otrokem. Vzdal se osobní svobody výměnou za střechu nad hlavou a stravu. Také už dál nemusel sám o sobě rozhodovat. Rozhodoval o něm někdo jiný. Některým lidem to tak vyhovuje i dnes.

Na druhé straně otroctví v Americe mělo své odpůrce prakticky od svého vzniku. Přesto fungovalo po několik staletí. A nakonec nebylo zrušeno kvůli respektu k lidským právům, ale především proto, že prudký rozvoj průmysl potřeboval volný pohyb levných pracovních sil. Na tom jasně vidíme, že diskurz vzniká a vyvíjí se především na základě širší společenské poptávky. Máme-li zde dnes jak feministický a genderový diskurz, tak širší společenský diskurz, který obsahuje feministická a genderová témata, svědčí to opět nejenom o tom, že se ženy domáhají svých práv, ale také o tom, že žijeme ve společnosti, která stále více vnímá patriarchální stereotypy jako přežitek, který brání dalšímu rozvoji této společnosti.

Nyní si proveďme krátký rozbor inkriminované básně. Ovšem nikoliv básně o maminkách samotné, ale také jejího pokračování o chlapcích:

K čemu jsou holky
na světě ?
Aby z nich byly maminky
Aby se pěkně usmály
na toho kdo je
malinký
Aby nás měl kdo pohladit
a vyprávět nám pohádku
Proto jsou holky maminky
Aby náš svět byl v pořádku

Páni kluci jsou tu k tomu,
Aby svět byl veselý.
Vystartují ráno z domu
jako když je vystřelí.
Nevydrží chvíli v klidu,
píšou na zeď, kdo co je,
prozkoumají Antarktidu,
promění se v kovboje.
Na potoce staví jezy,
loví lvy a vorvaně.
Vymýšlejí vynálezy,
chytí hvězdy do dlaně.
Neleknou se blesku, hromu,
nevadí jim mráz a led.
Páni kluci jsou tu k tomu,
aby svět se točil vpřed.

Jsem si jist, že ten obrovský kontrast je každému jasný na první pohled. Nejde zdaleka jen o to, že „holky jsou předurčeny k tomu, být maminkami“ a nestane-li se z holky maminka, její život prakticky nemá smysl. Z Žáčkovy básně vyplývá také to, že údělem žen je se obětovat, rezignovat na nějaké své vlastní touhy, že ženy jsou zde prostě od toho, aby svět někoho jiného „byl v pořádku“. Oproti tomu kluci jsou zde od toho, aby si užívali života, dělali, co je baví, a díky tomu, že budou kluci bez ohledu na ostatní lidi dělat to, co je baví, nikoliv to, co je potřeba, se prý bude svět „točit vpřed“. Jinými slovy, z obou básní, když jsou postaveny vedle sebe, vyplývá, že údělem žen je uspokojovat cizí potřeby, zatímco muži jsou zde od toho, aby uspokojovali potřeby vlastní, při čemž pak někdy, jako vedlejší produkt, vznikne něco užitečného také pro ostatní.

Ten kontrast vynikne ještě lépe, když v obou básních zaměníme podměty a některé předměty:

K čemu jsou kluci
na světě ?
Aby z nich byli tatínci
Aby se pěkně usmáli
na všechny, kdo jsou
malincí
Aby nás měl kdo pohladit
a vyprávět nám pohádku
Proto jsou kluci tatínci
Aby náš svět byl v pořádku

Slečny holky jsou tu k tomu,
Aby svět byl veselý.
Vystartují ráno z domu
jako když je vystřelí.
Nevydrží chvíli v klidu,
píšou na zeď, kdo co je,
prozkoumají Antarktidu,
promění se v kovboje.
Na potoce staví jezy,
loví lvy a vorvaně.
Vymýšlejí vynálezy,
chytí hvězdy do dlaně.
Neleknou se blesku, hromu,
nevadí jim mráz a led.
Slečny holky jsou tu k tomu,
aby svět se točil vpřed.

Ona ve skutečnosti již existuje i učebnice, kde je druhá báseň napsaná tak, že místo kluci je tam kluci/holky. Což je dobrý přístup.

Já říkám, že feminismus není ideologie, ale proces. Proces, který reaguje na širší společenské potřeby. I když se stále ozývají kritické hlasy, je nesporné, že dnešní společnost potřebuje ženy, které jsou ekonomicky aktivní. A většina žen ekonomicky aktivních je. Ovšem různé patriarchální stereotypy jim brání v tom, aby mohly uplatnit svůj plný potenciál. A to má negativní dopad nejen na tyto ženy, ale i na celou společnost. Protože ten potenciál zůstává nevyužit. Společnost z něj nic nemá. Navíc musí řešit různé sociální problémy, jako je např. vyšší ohroženost žen chudobou apod.

Nic z výše uvedeného však neznamená, že by Jiří Žáček (či kdokoliv jiný) neměl právo tvořit dle svých preferencí a svého přesvědčení. Zrovna tak má ale každý právo jeho tvorbu chválit nebo kritizovat. Nicméně debata se netýkala ani tak Žáčkova díla, ale toho, jaké texty vybíráme dětem do čítanek. Čítanka je učebnice. A učebnice jsou od toho, aby přispívaly k vývoji mladého člověka, aby ho nějakým způsobem formovaly. Při tvorbě a schvalování učebnic se tak opět výrazně uplatňuje diskurz. Diskurz totiž je podle Foucaulta úzce provázán s mocí. Tudíž se v učebnicích velmi silně odrážejí ani ne tak společenské potřeby, jako spíš potřeby aktuální moci. Otázkou pak je, do jaké míry jsou potřeby moci v souladu s potřebami společnosti. Debatu o zařazení inkriminované básničky do čítanky pro druhou třídu pak je třeba vnímat nikoliv jako debatu o svobodě umělecké tvorby, ale debatu o tom, zda je mocenský diskurz, který prosadil básničku do čítanky, v souladu s širším společenským diskurzem a tedy i potřebami společnosti.

Nejedná se o „spor o básničku“, ale o to, jak má být ve škole dětem prezentováno postavení mužů a žen, jejich vzájemné vztahy apod. To je skutečným obsahem celé debaty. Školství u nás není nezávislé, podléhá kontrole státu. Tedy i schvalování učebnic. Takže pokud máme v učebnicích takovéto básničky, lze to chápat i tak, že stát chce mít z žen především matky. Jako dřív, když otrokyně rodily nové otroky a svobodná chudina a později také nevolníci nové a nové vojáky. Ostatně, volání po vyšší porodnosti slýcháme poměrně často i dnes. Je třeba, aby se rodilo více dětí. Aby měl kdo platit daně, aby bylo na důchody. Zajímalo by mě, zda se někdo, kdo toto říká, zamyslel nad tím, jak je to ve skutečnosti odporné. Dříve byl tzv. prostý, tedy nemajetný či nepříliš majetný člověk pro mocné tohoto světa prostě kanónenfutr. Potrava pro děla. Dnes si trošku polepšil. Jeho úkolem je dřít a dřít a platit daně. Přitom peněz je dost. Akorát 90 % je v rukou 10 % nejbohatších. A ti nikomu důchody platit nebudou. Ti mají své peníze schované v daňových rájích nebo je díky různým fintám s dluhopisy za korunu danit nemusí. A proto musí být z holek maminky, aby byl svět mocných v pořádku.

Básnička je zde pouze zástupným symbolem. A to proto, že z hlediska řečeného je její zařazení do učebnice zásadní chybou. Je to chyba asi na stejné úrovni, jako kdyby v učebnici matiky bylo, že 1+1 = 3. Je naprosto normální na takové chyby upozorňovat. Zrovna tak normální je chybu uznat a napravit. To se zde však zatím nestalo. Poměrně značné množství lidí trvá na tom, že to žádná chyba není. Nebo, v lepším případě, že to chyba je, ale že to nevadí. Že v učebnici je celá řada dalších příkladů, které vycházejí, že 1+1=2, takže děti už si to samy nějak přeberou.

Ještě jedna věc je zajímavá. Jak jsem zmínil výše, hlavní proud debaty probíhal víceméně v konstruktivním duchu. Nicméně opět zazněly názory hovořící o „hysterických feministkách“ potažmo „feministických džihádistkách“ (to druhé přímo od Jiřího Žáčka). Hysterické jsou však právě tyto reakce „feministické opozice“. Kritici zařazení básničky do učebnice jen věcně upozornili na chybu. Hysterický křik se strhl na té druhé straně. Reakce Jiřího Žáčka je pak doslova vzorovým příkladem uražené ješitnosti.

V debatě zazněla také otázka, zda má vůbec smysl zabývat se něčím tak „bezvýznamným“ jako je krátká básnička pro mále děti. Já myslím, že ano. Že to smysl má, a to velký. Malé děti jsou totiž nejvíc ovlivnitelné. A básničky, to je vůbec zajímavá kapitola. Všichni dobře víme, jak to s těmi básničkami ve školách je. „Tak děti, za domácí úkol se naučíte krásnou básničku o mamince.“ A tím pádem se z básničky stává mem. Jednotka informace, která se pevně usadí v dětském mozku a jen tak něco ji z něj nevymaže. Já si třeba dodnes pamatuji básničku, kterou jsme se museli učit my:

Lenin to byl dobrý člověk
ten měl děti rád
říkal:
když se budem dobře učit
Budem řídit traktory

I když dnes vím, že Lenin nechal bez mrknutí oka povraždit carskou rodinu, ten obraz dobrotivého strýčka Lenina mám v hlavě pořád a je velmi obtížné ho vytěsnit. Zvlášť, když je to podpořeno životní zkušeností: učil jsem se dobře a opravdu mám řidičák na traktor. Dokonce jsem si řízením traktoru vydělal nějaké peníze.

Závěrem
Debata o smyslu, významu a kvalitě literárních děl je naprosto normální a potřebná. Zrovna tak debata o obsahu učebnic. Samozřejmě by bylo dobré ještě víc ty debaty kultivovat. Učit se nepoužívat různé argumentační fauly, naslouchat argumentům druhé strany apod. Nicméně je třeba mít na paměti, že každá debata vzniká a probíhá v nějakém diskurzu. A diskurzy se mění a vzájemně prolínají. Někteří lidé pohybující se ještě ve starém diskurzu tak v básni o maminkách vidí jen hezkou básničku o maminkách a nic víc. Protože v tom starém diskurzu nejsou obsažena některá z témat nového diskurzu. Také důraz je kladen na jiné věci. Nový diskurz v žádném případě nijak neumenšuje roli matky ani se nesnaží rozložit rodinu. Pouze klade větší důraz na osobní svobodu jednotlivce, a to bez rozdílu pohlaví a rodu. Ve skutečnosti je zde jasně patrná snaha roli matky naopak povýšit. Ne každý si totiž uvědomuje, že někdejší oslava mateřství nebyla nic jiného než rafinovaný podvod. Když totiž něco podáme tak, že je to něčí úděl, vznikne z toho dojem, že si za to člověk nezaslouží žádnou odměnu. A tak tomu i bylo. Role žen v domácnosti nebyla společností, kromě nějakých těch básniček, prakticky nijak oceňována. A přesahuje to i do dnešních dnů, kdy ženy stále pobírají v průměru nižší mzdu než muži. Přitom, kdybychom si mateřství opravdu tak vážili, tak by to logicky muselo být naopak, ne?

Legrační je také volání, které slýcháme při podobných příležitostech z konzervativního tábora. A sice, že to a to způsobí „destrukci společnosti“. Může, například feminismus, způsobit destrukci společnosti? Rozhodně může. A já doufám, že se tak stane. Zrušení klasické formy otroctví způsobilo destrukci otrokářské společnosti a vznik feudalismu. Zrušení nevolnictví způsobilo destrukci feudální společnosti a vznik kapitalismu. Tedy, tak jednoduché to není. Ten tlak na změnu působí oběma směry. Jak by řekl Karel Marx, v určité fázi vývoje lidské společnosti dojde k výraznému rozporu mezi úrovní výrobních sil a úrovní výrobních vztahů. A tak se ty vztahy změní, čímž vznikne nový společenský řád. Taková změna pak probíhá na více frontách a uplatňují se v ní nejrůznější vlivy, síly, faktory. Ale všechno je to vzájemně podmíněné. Daná situace funguje tak dlouho, dokud vyhovuje takové části společnost, která má moc tu situaci takovou udržet (nemusí se, a zpravidla se také nejedná, o většinu). Ke změně dojde vždy až tehdy, kdy ta mocenská skupina stávající situaci udržet již nedokáže, nebo nechce.

Nyní se schyluje k destrukci patriarchální společnosti. Ta je stejně neodvratná jako destrukce otrokářské společnosti a destrukce feudalismu. Mimochodem – patriarchát tady byl déle, než všechny výše jmenované systémy dohromady – protože otrokářská, feudální i kapitalistická společnost byly společnosti současně patriarchální. I všechny totality, ať už pravicové či levicové a všechny junty a jiné diktatury byly patriarchální. Nyní se i toto mění a lze dokonce konstatovat, že na Západě jsme již patriarchát překonali a to, v čem nyní žijeme, je společnost post-patriarchální. To znamená, že se jedná o společnost, která uznává rovnoprávnost mužů a žen, kteří mají před zákonem zajištěna stejná práva. Nicméně stále nám zde přežívají některé patriarchální stereotypy. A společnost, která směřuje k odstranění patriarchátu – čtete dobře: společnost, nikoliv pár aktivistek či aktivistů – se postupně snaží těchto stereotypů zbavit. Báseň Jiřího Žáčka v čítance pro děti je přesně takovým rudimentem patriarchátu, který už tam dávno nemá co dělat.

Autor: Igor Indruch | středa 8.2.2017 13:31 | karma článku: 19.09 | přečteno: 1568x

Další články blogera

Igor Indruch

Já jsem to říkal

Tedy spíš psal. V článku Znásilníme si je sami. https://indruch.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=490924 Když na bílou ženu sáhne špinavý uprchlík, je třeba ho vykastrovat, uvařit zaživa v oleji, rozčtvrtit.

9.11.2017 v 12:00 | Karma článku: 13.99 | Přečteno: 768 | Diskuse

Igor Indruch

Svobodu, svobodu, svoboděnku…

Tak nám začal platit zákaz kouření v restauracích. A je okolo toho spousta povyku. Čemuž se nedivím.

1.6.2017 v 12:10 | Karma článku: 12.64 | Přečteno: 956 | Diskuse

Igor Indruch

Co kdybychom se na Mašínech konečně shodli?

Pan Josef Mašín se ve zdraví dožil 85 let a na sociálních sítích se na základě toho opět rozběhla zuřivá debata o tom, zda byli Mašínové a jejich skupina hrdinové nebo sprostí vrazi.

12.3.2017 v 12:00 | Karma článku: 27.56 | Přečteno: 1241 | Diskuse

Igor Indruch

Přemnožení slaměných panáků v českých zemích

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Stále více lidí kritizuje nešvary, které existují pouze v jejich představách. V komunikaci se tomu říká „slaměný panák“.

5.3.2017 v 12:35 | Karma článku: 17.14 | Přečteno: 937 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Josef Nožička

Rektor Bek při výročí 17. listopadu: prezidentské volby se nepovedly

Kromě mnoha pietních i protestních akcí se dnes při příležitosti výročí 17. listopadu konalo v našem hlavním městě studentské shromáždění, na kterém vystoupili i představitelé některých našich vysokých škol.

17.11.2017 v 19:40 | Karma článku: 15.60 | Přečteno: 147 | Diskuse

Karel Trčálek

Kéž v této zemi zvítězí zdravý rozum nad komedianty!

Čeští komedianti dostali parádní lekci z demokracie. Nás ostatní tato a jiné lekce ještě čekají, neboť zdravý rozum není opakem šílenství, ale jeho mocninou

17.11.2017 v 19:15 | Karma článku: 6.49 | Přečteno: 243 | Diskuse

Irena Fuchsová

Když tě zavřou, postarám se ti o děti

Letos poprvé jsem příchod 17. listopadu a všechno kolem, brala v klidu a dá se říct i lhostejně. Letos poprvé. Všechny minulé sedmnácté listopady jsem prožila ve zvláštní nervozitě, kterou jsem nechápala.

17.11.2017 v 18:11 | Karma článku: 13.24 | Přečteno: 415 | Diskuse

Karel Trčálek

Ze 17. listopadu se staly druhé české vánoce

Ačkoliv všichni dobře víme, že 17. listopad 1989 byl podvod, přesto teď bloumají pražskými ulicemi tisíce lidí v mystickém vytržení, že se dnes určitě něco velkého musí stát. Ale co? Narodí se spasitel a my budeme opět svobodní?

17.11.2017 v 14:42 | Karma článku: 21.94 | Přečteno: 735 | Diskuse

Jitka Přikrylová

Drobná lekce z demokracie pro české komedianty

Voltairovi se připisuje vznešená věta: “Nesouhlasím s jediným slovem, které říkáte, ale navždy budu bránit, abyste je říkat mohl.” V Česku elity ale vědí, co je pro národ nejlepší, jen kdyby jim to voliči pořád tak blbě nekazili.

17.11.2017 v 14:11 | Karma článku: 44.50 | Přečteno: 2801 | Diskuse
Počet článků 113 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2267
Milující otec. Křesťansko-ateistický zenbuddhista. Překladatel na volné noze. Autor dvou knih.


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.