Co kdybychom se na Mašínech konečně shodli?

12. 03. 2017 12:00:56
Pan Josef Mašín se ve zdraví dožil 85 let a na sociálních sítích se na základě toho opět rozběhla zuřivá debata o tom, zda byli Mašínové a jejich skupina hrdinové nebo sprostí vrazi.

To ukazuje mimo jiné na to, jak se naše společnost stále velmi obtížně vyrovnává se svou minulostí.

Mám takový zlepšovací návrh: Což takhle se shodnout na tom, že Mašinové nebyli ani hrdinové, ani sprostí vrazi, ale především oběti své doby?
Poskytnu vám pro to následující pohled.

Ctirad Mašín se narodil v srpnu 1930. Josef Mašín přibližně o dva roky později. Jejich otec, podplukovník Josef Mašín, byl za svou neohroženou odbojovou činnost zatčen gestapem 13. května 1941 za mimořádně dramatických okolností, kdy se v domě, ve kterém měli ukrytou vysílačku, bránili přesile. Josef Mašín byl postřelen do břicha a při pádu si zlomil nohu. Na Gestapu byl krutě mučen, nicméně i zde klad zuřivý odpor. Popraven byl v první vlně odvetných poprav za atentát na Heydricha na Kobyliské střelnici 30. června 1942.

To bylo staršímu Ctiradovi dvanáct let. Mladšímu Josefovi 10. Jejich matka byla nacisty vězněna od 6. ledna 1942 do 5. srpna 1942. Když to srovnáme s poválečnými událostmi, je docela překvapivé, že Němci paní Mašínovou propustili. Ale nepředbíhejme.

Zamysleme se raději nad tím, co to s člověkem udělá, když má za otce válečného hrdinu, který byl za svou činnost nepřítelem popraven. A syn pak sice dostane medaili za chrabrost, která možná potěší, ale tátu nenahradí.

Myslím si, že pokud je člověk co k čemu, má takového otce před sebou jako vzor, kterému se touží vyrovnat.
Bratři Mašínové tu příležitost dostali, byť se o ni dozajista nikoho neprosili. Pouze tři roky poté, co byli vyznamenáni, převzali moc ve státě komunisté a rozpoutali teror, který si s nacistickým terorem příliš nezadal. Hned v roce 1949 byli popraveni tři studenti Boris Kovaříček, Veleslav Wahl a Karel Bacílek ml., Nechali se zlákat provokatérem Josefem Hruškou. Následovaly vykonstruované procesy a popravy generála Heliodora Píky, Vatislava Polesného, Vratislava Jandy, Josefa Charváta, Emanuela Čančíka, Květoslava Prokeše a Jaroslava Borkovce a samozřejmě Milady Horákové. Vedle toho probíhalo bezohledné znárodňování, připravovala se kolektivizace v zemědělství a zatýkáni, mučeni a popravováni nebo posíláni na mnohaleté nucené práce byli další a další nevinní lidé. Často se jednalo o přátele rodiny Mašínů a protifašistické bojovníky.

Není divu, že synové válečného hrdiny Josef a Ctirad Mašínové tomu nechtěli jenom tak nečinně přihlížet.

To je myslím věc, kterou není těžké pochopit. O tom se ostatně spory nevedou.
To, co českou společnost stále rozděluje, je vlastní činnost bratří Mašínů, jejich poměrně značná brutalita, ochota zabíjet, chladnokrevnost, s jakou brali druhým lidem život a v neposlední řadě i to, že nikdy neprojevili ani sebemenší lítost. Nelze jim však upřít ani odvahu. Přece jen – odhodlat se ve dvaceti letech k přepadu policejní stanice, to asi nebylo jenom tak. A jejich útěk přes Východní Německo se čte jako akční thriller.

Jak to všechno tedy chápat? Jak k tomu přistupovat?
Předně by bylo dobré vzít na vědomí, že na rozdíl od svého otce a jeho spolubojovníků za sebou neměli žádný pořádný výcvik a naprosto žádné bojové zkušenosti. Také neměli tak jasného nepřítele. Josef Mašín starší bojoval proti okupantům z jiné země, příslušníkům jiného národa. Jeho synové se ocitli v situaci, kdy Češi mučili a popravovali Čechy. Situace byla značně nepřehledná a bylo těžké se rozhodnout, komu věřit a komu ne. Mnohem těžší než za války. Navíc jim chybělo napojení na někoho dalšího. Tři králové spolupracovali s dalšími odbojovými skupinami, byli ve spojení s exilovou vládou v Londýně. Josef, Ctirad a spol. se po této stránce pohybovali v naprostém vakuu. Tak improvizovali. Dělali chyby. O příčinách jejich nepříliš velkého respektu k lidskému životu můžeme jen spekulovat. Určitou tvrdost nepochybně zdědili po otci. A to, co museli prožít za války i to, čeho byli svědky bezprostředně po ní, na nich nejspíš zanechalo své stopy. Samozřejmě si také od samého počátku uvědomovali, že v případě dopadení jim hrozí trest smrti, i kdyby nikomu nezkřivili ani vlásek na hlavě. Režim, který se nerozpakoval vraždit nevinné, by neměl slitování. Což později neměl, jak víme. Matku bratří Mašínů nechal zemřít ve vězení. Popravili i jejich strýce, válečného hrdinu Ctibora Nováka. Což je opět paradox – nacisté ho ušetřili, komunisti nikoliv.

Je mi jasné, že mnoho lidí v této chvíli řekne: No a? Pořád jsou tady ti mrtví. Oldřich Kašík, Jaroslav Honzátko, Josef Rošický. Jak ti k tomu všemu přišli? Co jejich rodiny?

Není to jednoduchá věc. Možná někomu pomůže, když to srovná s případem, který se stal v době okupace.

2. října 1944 dorazili do obce Hřiště u Přibyslavi dva vyčerpaní a hladoví muži: generál Vojtěch Luža, významná postava českého protinacistického odboje, a jeho pobočník Josef Koreš. Chtěli se ohřát, usušit, něco pojíst, případně najít nocleh. Oslovili také starostu obce, Jaroslava Honzu. Potom se odebrali do místního hostince. Starosta obce měl strach. Oprávněně. Mohlo se jednat o provokatéry gestapa, což mohlo mít tragické následky pro celou vesnici. Proto se poradil s velitelem četníků. Ten poslal do hostince hlídku. Nezkušení a patrně silně vynervovaní venkovští četníci si nepočínali nijak profesionálně. Vpadli do lokálu s namířenými puškami a výkřikem: „Ruce vzhůru“. Generál Luža okamžitě vytáhl pistoli a začal střílet. Četníci palbu opětovali. Generál Luža byl zabit a poručík Koreš, kterému se podařilo utéct ven, si vzal život sám.

Už tato akce sama o sobě je silně kontroverzní. O život přišli dva stateční členové českého odboje. Navíc se o to zasloužili čeští četníci a nikoliv příslušníci gestapa či němečtí vojáci. Ti četníci však neměli vůbec ponětí, na koho to střílejí. A první začal střílet generál Luža. Jak velkou vinu četníkům přisoudit? Byli to opravdu vlastizrádci, zasluhující smrt? Tak totiž rozhodli další členové odboje a partyzánský oddíl Čapajev byl pověřen odvetnou akcí. Partyzáni přepadli policejní stanici a všechny četníky, kteří byli přítomni, nebo které se jim podařilo do stanice nalákat, bez milosti zastřelili. Včetně četníků, kteří se osudného zásahu v hostinci vůbec neúčastnili. Nicméně postupovalo se podle zásady kolektivní viny.
Pokud jde o české četníky za války, není to také vůbec jednoduché. Většina z nich byla u policie už před válkou. Co měli dělat po okupaci? Navíc i za okupace bylo české policie potřeba. Četníci pak sehrávali úlohu různou, člověk od člověka. Někdo se snažil neškodit, někdo skrytě či otevřeně kolaboroval, někteří četníci byli zapojeni do odboje. Mnoho zůstalo u policie i po únoru 1948. Pokud tedy byli shledáni jako dostatečně spolehliví a oddaní novému režimu.

Partyzáni zastřelili čtyři četníky. A je to případ, o kterém se u nás moc nemluví, nikterak naši společnost nerozděluje. Navíc to nebyl jediný případ, kdy partyzáni zabili nevinné lidi. Proč nemají všichni zabití v očích veřejnosti stejnou váhu, stejné zastání?

Soud má jednu nevýhodu, a sice, že musí jednoznačně určit viníka a toho pak nějak potrestat. Ale to my, veřejnost, nemusíme. My můžeme na věci a události pohlížet z mnoha různých úhlů a, případně, se vzdát jednoznačného stanoviska.

Je nesporné, že v případě Mašinů spočívá hlavní vina na komunistické moci, která zde navodila tu situaci, kterou navodila. Nebýt jí, bratři Mašínové by šťastně a spokojeně farmařili na svém rodinném statku nebo se pustili do nějakého podnikání, jako to později učinili v USA.

Zde opět nabízím jeden příměr. Hodně bouřlivé diskuze se v Česku vedou o to, zda má člověk právo zastřelit zloděje, kterého přistihne u sebe doma nebo někde jinde na svém majetku. Naše soudy si zatím stále vedou nekompromisně svou a lidi, kteří se něčeho takového dopustí, tvrdě trestají. Možná i proto má část naší veřejnosti tak nesmiřitelný postoj k bratrům Mašínům. Naopak z USA jsou známy případy, kdy majitel zastřelil zloděje, ale kromě toho, že nebyl ani obviněn, došlo k další zajímavé věci, a sice, že obviněn, odsouzen a potrestán byl zlodějův komplic. Protože ten měl podle názoru soudu svůj podíl viny na tom, že se zastřelený zloděj dopustil jednání, které vedlo k jeho smrti.

Proti Mašínům působí i skutečnost, že byli ve svém nekompromisním ozbrojeném odporu tak osamoceni. Kdyby bylo takových lidí víc, bylo by víc i sporných zabití. A společnost by pak na to měla méně vyhraněný pohled. Zní to cynicky, ale je to tak. Můžeme to třeba srovnat s bojem Irů za nezávislost. Konkrétně činností IRA do roku 1921, kdy byla podepsána anglicko-irská dohoda a vznikla Irská republika. Existuje o tom docela dobrý film Michael Collins s Liamem Neesonem v hlavní roli. V jednu chvíli, když se jedna postava pozastavuje nad všemi těmi teroristickými útoky a jejich oběťmi, na to Michael Collins reaguje: „Ale válka je vždycky krvavá a hnusná.“ Co tím chci říct – Irové se dokázali semknout a postavit se proti britské nadvládě. Počet obětí na obou stranách byl značný. A výsledek uspokojivý jen částečně - severní Irsko zůstalo Britům. Nicméně málokdo v Irsku si dovolí ty oběti nějak zpochybňovat. Byl to prostě boj za nezávislost. Byla to válka. I když válka, která neprobíhala standardním způsobem. U nás se stále diskutuje o tom, zda tři lidé zabití bratry Mašínovými lze pokládat za nevinné oběti či zda zemřeli proto, že sloužili novému režimu. A zda tedy máme bratry Mašínovy za tyto činy tvrdě odsuzovat či nikoliv. Ale co kdybychom tu otázku otočili? Komunisti tady okradli, zbavili svobody, mučili a zavraždili tisíce lidí. A většina české veřejnosti tomu jen nečinně přihlížela. Zatímco na Pankráci věšeli politické vězně, v kavárnách se se vesele tancovalo při čajích o páté. Co kdybychom všechny, kdo nenásledovali příkladu bratří Mašínů, učinili spoluzodpovědné za všechny oběti komunismu? Kdo nadělal víc škody? Bratři Mašínové se svou divokou, zbrklou, nepromyšlenou činností, nebo ti, co raději nedělali nic?

Já osobně bych tedy skupinu bratří Mašínů jako hrdiny neoslavoval, nestavěl bych je na piedestal, nicméně určitý respekt a obdiv k nim pociťuji. Hrdinové podle mého názoru byli, ale takoví tragičtí. Hrdinové s hořkou příchutí. K tomu zabíjení jednoznačný postoj nemám, v zásadě s tím spíš nesouhlasím. Ale jak už jsem napsal: hlavní vinu bych kladl někomu jinému než Mašínům. Myslím, že není nutné mít na skupinu bratří Mašínů a jejich činnost jednoznačný názor. Spíš je dobré o tom číst a přemýšlet, dávat si věci do souvislostí. A to nejen tehdejší, ale i dnešní. Co se nám dnes v Česku děje? Vznikají tady polovojenské skupiny. Lidé, kteří se netají různými extremistickými názory, běhají s airsoftkama po lese a „nacvičují“. Dost často vyjadřují své sympatie putinovskému Rusku. Mají silácké řeči. Někteří otevřeně vyhrožují ozbrojeným pučem. Ale proti komu chtějí bojovat, koho chtějí zabíjet?
Ke komu mají takoví lidé blíž? K bratrům Mašínům, nebo těm, proti komu Mašínové bojovali?

Brzy také budeme volit nového prezidenta republiky. Bylo by fajn vzpomenout si, než hodíme svůj hlasovací lístek do volební urny, nejenom na bratry Mašíny. Bylo by dobré zamyslet se nad tím, co ten který kandidát představuje, jaké hájí hodnoty, jakými lidmi se obklopuje.

Autor: Igor Indruch | neděle 12.3.2017 12:00 | karma článku: 28.53 | přečteno: 1449x

Další články blogera

Igor Indruch

Eliška a její rod

V dnešním blogu vám chci představit zajímavou ženu a autorku Elišku Antošovou, jejíž knihu Na autismus jedině autibiotika již brzy vydám ve svém nakladatelství.

15.10.2021 v 13:45 | Karma článku: 3.93 | Přečteno: 186 | Diskuse

Igor Indruch

Jakubův příběh

V tomto článku vám chci představit jednoho moc zajímavého autora. Autora, který se od ostatních autorů tak trochu liší.

5.8.2021 v 18:08 | Karma článku: 5.09 | Přečteno: 260 | Diskuse

Igor Indruch

Jak je důležité míti Bedny

Legrační na tom je, že jsem s tou knihou původně nechtěl mít vůbec nic společného. Já totiž nemám moc rád díla, ve kterých se zbytečně vraždí, mučí apod. Nejsem například vůbec fanouškem Quentina Tarantina.

4.8.2021 v 13:48 | Karma článku: 14.54 | Přečteno: 508 | Diskuse

Igor Indruch

Trampoty malého nakladatele II.

Po první, úvodní části, která byla, ano, poněkud nudná, několik „veselých historek z natáčení“. Není to opravdu vždycky jednoduché – udělat knížku. I když na první pohled to kdovíjak složitě nevypadá.

3.8.2021 v 12:25 | Karma článku: 6.52 | Přečteno: 176 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Jan Ziegler

Komunistický guru Marx byl vykořisťovatelem a hrubým člověkem

Na zakladateli vědeckého socialismu toho nebylo moc vědeckého a dělníky vůbec nemusel. Viděl v nich pouze nástroje (užitečné idioty), které svrhnou kapitalismus. Nenáviděl Židy a Slovany včetně Čechů.

28.3.2024 v 13:30 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 48 | Diskuse

Rudolf Pekař

Bacha na sváteční cyklisty

Začátek jara přináší nejen kvetoucí přírodu, ale také návrat cyklistů na silnice. Bohužel, spolu s nimi se objevují i tzv. sváteční cyklisté, kteří se chovají neopatrně a nezodpovědně.

28.3.2024 v 12:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 103 | Diskuse

Tomáš Vodvářka

Velký pátek jako příležitost

Už několik let je v "portfoliu" státních svátků i Velký pátek, který by mohl být vhodnou příležitostí k uvědomění si tzv. evropských hodnot, s nimiž se poslední léta mediálně žongluje.

28.3.2024 v 9:34 | Karma článku: 12.93 | Přečteno: 169 | Diskuse

Filip Vracovský

Jak to vypadá Mordor ( Rusko ) už nám klepe na dveře ?

Krátká předsváteční úvaha ... Taky vás některé uklidňující zprávy spíš rozruší ? Račte vstoupit .....

28.3.2024 v 9:00 | Karma článku: 12.21 | Přečteno: 318 |

Michael Laitman

Odhalení tajemství Knihy života

Jeden mudrc kdysi řekl: „Člověk musí získat jak vědomosti, tak moudrost.“ Na otázku, jaký je mezi nimi rozdíl, odpověděl: „Vědomosti se získávají čtením knih, moudrost se získává čtením knihy, kterou jsi ty sám.“

28.3.2024 v 4:14 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 32 | Diskuse
Počet článků 119 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2359
Milující otec. Křesťansko-ateistický zenbuddhista. Překladatel na volné noze. Autor dvou knih.

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních sítích poté, co se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...