Igor Indruch

Svobodu, svobodu, svoboděnku…

1. 06. 2017 12:10:09
Tak nám začal platit zákaz kouření v restauracích. A je okolo toho spousta povyku. Čemuž se nedivím.

Hovoří se o tom, že je to „levičácký výmysl“, „další krok k totalitě“ apod.

Bez ohledu na to, jaký mám osobně vztah ke kouření v restauracích, bych rád pohovořil o tom omezování svobody, levičáckých/pravičáckých výmyslech apod.

Začněme povídáním o tom, co je to vlastně ta svoboda. Hodně lidí zná poučku „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“. Což je v mnoha případech kámen úrazu. Celá řada konfliktů vzniká tak, že se lidé přou o tu svou svobodu a o to, kam až daleko smí sahat.
V 19. století se např. Čína vzbouřila proti dovozu indického opia, protože to mělo devastující účinky na čínskou společnost. Spojené království ovšem dospělo k názoru, že to je omezování SVOBODNÉHO obchodu a svedlo s tehdy technologicky zaostalou Čínou postupně dvě tzv. Opiové války, které Čína s poměrně velkými ztrátami na životech prohrála a ztratila významné přístavy jako Hongkong či Šanghaj.

Tak to v historii fungovalo poměrně často: kde byl spor o svobodu, rozhodovala síla. A výsledkem pak zpravidla byla větší svoboda jednoho a výrazně omezená svoboda druhého.

Západní společnost se od druhé světové války začala formovat víc demokraticky a diplomaticky. Interně. Externě si v mnoha případech počínala nadále velmi agresivně. Ale to sem momentálně nepatří. Díky tomu dosáhla zatím nejdelšího období míru a prosperity ve své historii.

A při té příležitosti byl čas řešit celou řadu různých témat týkajících se různých svobod.

Než se tím začnu zabývat podrobněji, rád bych uvedl ještě jeden koncept, který není, na rozdíl od té první okřídlené poučky, až tak obecně znám, nicméně z různých diskuzí vyplývá, že je vnímán. Je to koncept „svobody k“ a „svobody od“. Není to nic složitého. „Svoboda k“ znamená, že mohu svobodně, aniž by mi v tom někdo bránil či mě nějak omezoval, vykonávat nějakou činnost. Třeba kouřit, mít homosexuální pohlavní styk, vychovávat jako gay pár dítě, užívat lehké drogy, vyznávat náboženství, jaké se mi zachce, ukončit nechtěné těhotenství, žít životním stylem, který mi vyhovuje, vlastnit střelnou zbraň apod. „Svoboda od“ znamená třeba nemuset pracovat zadarmo, nemuset vyznávat nějakou státem vytyčenou ideologii, nemuset se pohybovat v nezdravém prostředí, nemuset být ohrožován nadměrnou kriminalitou atd.

Pokud jde o kouření v restauracích, názorně zde vidíme konflikt svobod dle obou výše nastíněných koncepcí. Odpůrci kouření říkají, že svoboda kuřáků končí tam, kde musí někdo jiný vdechovat kouř z jejich cigaret. Na to kuřáci a někteří majitelé restaurací oponují, že nikdo není nucen chodit do hospody, kde se kouří, přičemž návštěva konkrétního restauračního zařízení není žádné základní lidské právo. Mají pravdu. Na druhou stranu mají pravdu i nekuřáci, pokud požadují „svobodu k“ návštěvě restaurace dle svého výběru a současně „svobodu od“ nutnosti přitom vdechovat tabákový dým.
Je to jasný konflikt zájmů, který byl vyřešen demokraticky, bez použití síly, na základě hlasování. To bylo umožněno jen díky tomu, že podíl kuřáku ve společnosti se výrazně změnil v jejich neprospěch. Podle odhadů dnes v ČR kouří pouze 1/3 společnosti. Nicméně ano, kuřáci byli zkrácení na své „svobodě k“. O tom není pochyb. Svoboda jedné skupiny obyvatel dostala přednost před svobodou jiné skupiny obyvatel. Takové řešení není nikdy bez problémů. Dnes a denně dochází k celé řadě podobných situací, aniž je okolo toho tolik rozruchu. Nadnárodní společnost si koupí pozemek, postaví tam nákupní středisko. Tím realizuje svou svobodu k investici a podnikání, současně vytváří pro své zákazníky svobodu k pohodlnému nakupování v blízkosti svého bydliště. Na druhou stranu bývá dost často narušena svoboda lidí bydlících v blízkém okolí, protože vzroste dopravní zátěž a s ní i znečištění, hlučnost atd. Takže svoboda těchto lidí ke klidnému a zdravému bydlení je potlačena. Podobných příkladů lze najít mnoho. Demokracie je neustálý zápas o svobody a zájmy. Bojuje se penězi, mocí, počty zainteresovaných osob.

Jak už jsem předeslal, slyšíme v souvislosti se zavedením plošného zákazu kouření na veřejných místech z různých stran, že je to „levičáčký výmysl“ či „další krok k totalitě“. Je to pravda? Pokud jde o to první, neznám přesné rozložení podporovatelů a odpůrců tohoto zákona z hlediska politického spektra. Ale myslím si, že to jde napříč. A další krok k totalitě? Jak už jsem řekl, určité potlačení svobody jedné skupiny, ovšem menšinové, to je. Druhá, větší, se bude cítit o to svobodněji.
Trošku se na to podívejme. Tak například nikdy v historii neplatilo, že by pravicová vláda byla vždy zastáncem nějaké větší míry svobody. Vždy se jednalo o preference, o výklad toho, kde má být volnost, kde regulace či zákaz a restrikce případně represe. Otázka drog je klasickým příkladem. Obecně lze říci, že pravicové vlády postupovaly vůči drogám (pokud je samy neprodávaly) vždy tvrději než vlády levicové. Nyní se zdá, že ve světě postupně převládá tolerance k pěstování a užívání marihuany. V Čechách to jde, jako obvykle, pomaleji, nicméně jedná se o světový trend, tudíž nás to nakonec dle všeho nemine. Na jedné straně se tedy omezuje svoboda pokud jde o kouření tabáku, na druhé straně vzniká větší svoboda pokud jde o užívání THC. Těžko lze tedy hovořit o nějaké nastupující totalitě. Mění se vztah společnosti jako celku k užívání různých látek a podle toho se mění legislativa (neříkám, že nutně k lepšímu – ale mění se demokraticky). Podobně dosáhly větší svobody různé menšiny – třeba již zmínění homosexuálové. Již nejsou trestně stíháni, nejsou vystavování tzv. léčbě, která dříve v mnoha případech měla spíš charakter mučení a mrzačení – a stály za tím pravicové vlády. Někde mohou uzavírat registrovaná partnerství, někde dokonce plnoprávné sňatky, někde smějí adoptovat děti. To je jednoznačně větší svoboda. Ovšem spoustě lidí, často pravicového smýšlení, se to nelíbí a volají po „návratu k tradičním hodnotám“ – přičemž většina těch tradičních hodnot není nic jiného než poměrně značné omezování svobody pro jednotlivce či určité skupiny obyvatelstva. Například pro ženy. Tzv. konzervativní pravicoví politici a voliči by rádi předepisovali ženám, kde je jejich místo, nutili ženy donosit i nechtěné dítě atd.

Myslím, že by nebylo těžké najít celou řadu dalších případů, které znamenají větší svobodu – ať už pouze pro někoho, komu byla svoboda dříve upírána, nebo pro všechny. Třeba internet. Internet znamená, že každý má svobodný přístup nejen k libovolným informacím, které si dokáže najít, ale také se může kdykoliv k čemukoliv svobodně vyjádřit. Taková možnost nikdy předtím nebyla. Pokud nevládla vyloženě tvrdá cenzura, musel člověk vlastnit média nebo se dostat do těchto médií, aby měl šanci dosáhnout nějakého vlivu. Dnes stačí založit si blog nebo youtube kanál a přijít na to, jak zaujmout čtenáře či diváky. Je to jednoznačně obrovská svoboda. Opět to některým lidem vadí, protože to nepodléhá žádné kontrole, kvalita bývá všelijaká atd. Jenže to je právě ta svoboda. A mnoha lidem nevyhovuje. Protože čím větší je obecná „svoboda k“, tím větší může být v určitém smyslu „nesvoboda od“.

V důsledku toho, že dnes existuje tolik snadno přístupných informačních kanálů, jsme dnes zavalováni obrovskými kvanty informací různé úrovně kvality a věrohodnosti. Někteří lidé by se od toho rádi osvobodili. Někteří to řeší individuálně tak, že se některým informačním kanálům cíleně vyhýbají. Jiní volají pro cenzuře a regulaci. Tedy opět po omezení „svobody k“.

Další nesvobodou, která souvisí s tou první, je nutnost či potřeba výběru. Je to další paradox. Většina lidí je ráda, když si může svobodně vybrat. Třeba jídlo v restauraci. Určitě jste raději, když si můžete vybrat z deseti jídel než když mají jen guláš a smažený sýr. Ale co kdyby jídelní lístek obsahoval třeba deset tisíc položek? To byste měli co dělat si ho vůbec celý přečíst. Něco velmi podobného se dnes děje ve světě informací. Informační jídelní lístek, který dnes máme k dispozici, má obrovské množství položek. Pokud si z něj chce člověk uvážlivě vybrat, musí tomu věnovat čas a energii. Musí studovat, dohledávat zdroje atd. Dá to prostě práci. Takže někteří lidé na to rezignují a nekriticky konzumují pouze některé zdroje či informace, které jsou blízké jejich stávájícímu smýšlení. Bez ohledu na to, zda jsou pravdivé či nikoliv. Je to takové dobrovolné zřeknutí se svobody výběru. Existovalo to už v antickém Řecku: člověk, který si nedokázal poradit se svým vlastním životem, mohl sám sebe prodat do otroctví.

Hodně se mluví a píše také o tom, jak EU omezuje různými svými nařízeními a směrnicemi naši svobodu. Ovšem v řadě případů se tyto názory opírají o nepravdivé či neúplné informace. Nikoliv o důkladnou znalost daného nařízení či směrnice. V jiných případech se jedná o záležitosti nejednoznačné, kdy se někde něčí svoboda k něčemu či od něčeho omezuje, aby se zvýšila svoboda někoho jiného. A konečně ano, některá opatření lze považovat za sporná. EU je ve své podstatě především byrokratická instituce a byrokratické instituce mívají sklon chrlit regulace a normy, protože je to styl jejich práce. Rozhodně je správné se ozývat v případech, kdy to přesáhne zdravou míru. Ovšem je třeba tak činit na základě správných informací. Jinak je to zase jen informační šum, který je vysoce kontraproduktivní.
Jinou věcí, která souvisí s EU, je Schengenský prostor. Možnost cestovat bez hraničních kontrol a s tím souvisejících front a dalších nepříjemností je jednoznačně větší míra svobody. Přesto dnes slýcháme hlasy, že by se měl zrušit a opět by se měly zřídit střežené hranice, třeba i oplocené. Stačí trocha toho strachu z imigrantů a někteří lidé jsou okamžitě ochotni vzdát se svobody za pocit iluzorního bezpečí.

Něco úplně jiného a ve své podstatě skoro neuvěřitelného se stalo v České republice. Lidé zde svými hlasy dali politickou moc jednomu z nejbohatších lidí v zemi. Protože sliboval, jak zatočí s korupcí a různými nekalými praktikami v podnikání a v politice. Lidé určitě doufali, že svůj slib dodrží a dojde na různé nepoctivé politiky a podnikatele. Místo toho se politika ANO obrátila proti drobným podnikatelům a živnostníkům, které šikanuje a v některých případech přímo likviduje. Kromě toho, že se jedná o nesplnění předvolebních slibů, je to opravdu příklon k totalitě. Nicméně dle aktuálních průzkumů to stále 30 % voličů vůbec nevadí. Přitom toto omezení svobody se netýká pouze daných podnikatelů a živnostníků, ale všech lidí bez rozdílu. Podnikatelům a živnostníků se hůře pracuje, někdy už nemohou pracovat vůbec, což je samozřejmě rovněž omezení svobody jejich zákazníků. Protože těm klesá možnost volby. A ten, kdo to všechno vymyslel a řídí, dál v klidu inkasuje větší a větší peníze ze státního rozpočtu prostřednictvím nejrůznějších dotací a úlev. Navíc vycházejí na světlo informace, jakými způsoby nabýval svého současného majetku a jak se všemožnými způsoby vyhýbal placení daní. Docela by mě zajímalo, kolik je mezi voliči ANO rozhořčených kuřáků.

Takže tak se to u nás má s tou svobodou. Dost často mívám takový pocit, že lidem záleží jen na té svobodě nebo těch svobodách, které jsou snadné, které nic nestojí. Žádnou námahu, žádné úsilí. Že jo – koupit si krabičku cigaret, sednout si do hospody a zapálit si, to je strašná fuška.

Na závěr ještě jeden malý podotek: Každá závislost je omezením osobní svobody. Je to další takový paradox. Protože danou závislost si člověk obvykle přivodí sám, dobrovolně, svobodně. Nicméně, jakmile se stane závislostí, již zpravidla není schopen jenom tak se jí svobodně zbavit, I když by třeba rád. A od toho se odvíjí další paradox: jak dokáží někteří lidé bojovat za to, co je zbavuje svobody :)

Autor: Igor Indruch | karma: 16.73 | přečteno: 1078 ×
Poslední články autora