Dekadentní básnička

Dekadence (z lat. de-cadentia od cadere, padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno dekadentní, úpadkový. Název dekadence se spojoval s obdobím úpadku a rozpadu Římské říše. Od poloviny 19. století se užívá i jako označení různých uměleckých proudů, vycházejících z romantismu. Jejich představitelé se označují jako dekadenti. Už jsme tu měli neoromantismus, neopunk a já nevím, co všechno neo (Knock, knock, follow the white rabbit)… včil teda neodekadence… páč to je naše realita…

Dekadentní básničku jsem smazal, protože se mi přestala líbit... :o) Sorry...

A už to nejde smazat, jedině snad oslovit nějakého toho administrátora, což se mi ovšem nechce. Jsem po ránu líný.

Někdo si tu básničku už stačil přečíst, dokonce i karmu nějakou jsem za ni dostal, přestože podle mého názoru si ji nezasloužila. Byla špatná.

Ten problém tkví v tom, že ráno je opravdu moudřejší večera. Zvlášť v případě nás, stárnoucích osamělých mužů. Protože my někdy takhle večer děláme co? No, proč to nepřiznat – něčeho dobrého se napijeme.

A najednou k nám přiteče nebo připlave múza. Teda k některým. A ta slova, jdou ven úplně sama. Člověk o tom ani nemusí moc přemýšlet. Následně je uchvácen svým vlastním dílem a spěchá se pochlubit.

Bohužel ráno už si tak chytrý a tvořivý nepřipadá. Připadá si úplně jinak. Podívá se na sebe do zrcadla, vyděsí se. A přesně tak si připadá. Pak zapne počítač, přečte si, co to večer zplodil, a vyděsí se znova... a chtěl by být menším, a ještě menším, až by byl nejmenším na celém světě…