Sejdeme se tam nahoře…

Tak jsem si říkal, že bych zas něco z archivu, pro odlehčení… politické a společenskokritické komentáře jsou sice a fajn a karma po nich roste jako z vody, nicméně já se přece zavázal, že touto cestou zde kráčeti nehodlám. Takovou rouhavou minipovídku jsem si pro vás na dnešek připravil. Předem se omlouvám všem, kteří „věří“, kdyby se jich to mělo dotknout. Nemyslím to špatně. To já jen, pokud si někdo maluje, jak to bude na tom onom světě bezva, tak aby třeba nebyl nepříjemně překvapený…

Alena a Jiří se měli moc rádi. Byla ta láska jak z červené knihovny. Vzali se, a už se těšili na svoje první miminko, když, co čert nechtěl, se Jirka těžce zranil při autonehodě. Ležel na jednotce intenzivní péče a Alenka pro slzy neviděla.
„Neodcházej, lásko, prosím, zůstaň se mnou!“
Pavel by ji rád poslechl, ale nebyl svým pánem - v mozku měl kousky skla. To jednomu změní osobnost. Pomaloučkou, polehoučku vyrovnával čáru………píííííííííííp.
„Ach Jiříčku, lásko, co jsi mi to udělal? Co já teď tady?“
Chtěl ji říct, že na ni bude čekat - tam. Že se není čeho bát. Že smrt je jen přestupná stanice. Už to věděl. Už jsi byl konečně jist. Kráčel za světlem a v ústrety mu kynula vlídná Tvář.
„Já vím, miláčku,“ zvolala Alenka, jakoby vycítila jeho poslední myšlenku, „sejdeme se tam… nahoře!“
Tak to pochopila! To je dobře! Usmál se Jiří sám pro sebe a překročil práh.

U posledního soudu to dopadlo dobře - v jeho pozemském životě nebylo shledáno závažnějších prohřešků, a tak si Jirka odkroutil jen nějakých tisíc let v očistci za braní božího jména nadarmo apod., načež vstoupil do věčné blaženosti. Rozhlížel se po Alence, ale ta nikde.
„Hm, že by taky vyfásla nějakou tu očistu? Taková čistá duše….?! No, zřejmě tu člověku opravdu nic nevodpustěj… měli jsem spolu předmanželský sex, používali jsme při tom kondom a takové ty věci. A když byla malá, tak nejspíš odmlouvala tu a tam rodičům… no jo, co se dá dělat. Tak holt ještě pár set let počkám.“

Netrvalo to pár set let ale pár tisíc let, ale nakonec se dočkal. Rozechvěle spěchal do přijímacího oddělení, kde se měl konečně setkat se svou láskou - ale co to? Alenka je tam, krásná jako tenkrát (duše přece nestárnou – to jen pozemské tělo chátrá) usmívá se na něj, ale za ruku ji drží nějakej úplně cizí chlap!

„Ahoj Jiříku! To jsem ráda, že tě vidím! Tolik jsem se těšila! Tohle je Richard, můj muž.“
„Tvůj…? Já jsem přece…?“ slova mu vázla v krku.
“Ale Jiříčku, vždyť víš jak to chodí… nemohla jsem být po celou tu dobu sama…“
„Ale to přece…!“
„Vzpomeň si přece, co píše apoštol Pavel Korintským: 'Žena je vázána zákonem, pokud žije její muž. Jestliže muž umře, je svobodná a může se vdát, za koho chce, ale jen v Kristu.' A já se samozřejmě vdávala v Kristu, jak jinak!“
„To máš vlastně pravdu…“ zamumlal Jiří a sám pro sebe dodal: „… i když on tam hned na dalším řádku píše:'Po mém soudu bude však pro ni lépe, zůstane-li tak…' ale ono je to teď už stejně jedno…“
„A určitě jste spolu v Kristu taky šukali!" napadlo ho ještě, ale rychle se ten vulgarismus snažil zapomenout. Něco takového se v nebi prostě neříká - ani nemyslí.
I poklekl Jirka pokorně před Tváří Boží a vroucně zašeptal:„Ó, děkuji ti, Bože. Nyní jsem tedy skutečně na věky věkův v pr…jeteli!“