Děti…

Když se se mnou moje žena rozcházela a já se ji snažil přemluvit, ať tak nečiní, že máme krásné tři děti, vůči kterým máme určitou zodpovědnost, několikrát prohlásila, „že se kvůli dětem nehodlá obětovat“. Ponechme nyní stranou to, že člověka nijak zvlášť nepotěší, když slyší, že soužití s ním znamená pro druhého po patnácti letech „oběť“. Podívejme se na to, proč si vlastně člověk pořizuje děti a čím je jim zavázán.

Dítě si nemůže vybrat, zda bude či nebude počato, zda bude či nebude přivedeno na svět. Nemůže si ani vybrat své rodiče a to, jak a v jakém duchu ho budou vychovávat. Všechna tato rozhodnutí činíme za ně. A jednou ho vypustíme do samostatného života, a ono si všechna ta naše rozhodnutí ponese s sebou v podobě dobrých a špatných zkušeností, vzpomínek, návyků, životních postojů a traumat.
Proto bychom si měli vždy pečlivě rozmyslet, zda opravdu chceme dítě.  Protože jen my jsme zodpovědni za jeho zrození. Není v naší moci naprogramovat mu šťastný život až do konce, ale měli bychom se snažit poskytnout mu co nejlepší základ.
Skutečnost je bohužel jiná. Vidíme dnes a denně, jak jsou děti zanedbávány a zneužívány. Ale o tom dnes psát nechci. Chci se zamyslet nad přístupem rodičů, kteří mají na začátku ty nejlepší úmysly. Milují se a chtějí své potomstvo zplodit z lásky a poskytnout mu opravdu to nejlepší. Zadaří se, dítě se narodí, a rodiče prožívají krátké období naprosté euforie.
Jenže pak přijdou první starosti. Do vztahu dvou lidí přibyl další element, kterému je třeba se věnovat. Také to něco stojí, a to může být někdy také problém, když je žena na mateřské a otci se v jeho práci momentálně nedaří. A tak se někdejší pohádka máje promění v únavný každodenní stereotyp „shánění potravy“, výměny plínek, krmení, koupání, uspávání apod. Při tom se může stát, že jeden, druhý, či oba z partnerů, najednou začnou mít pocit, že „to není ono“. Že tak si ten společný život nepředstavovali. Začnou být nespokojení, začnou si stěžovat, začnou se navzájem obviňovat, začnou se hádat.
A jednoho krásného dne přijde jeden či druhý s tím „spásným“ nápadem: rozchod. Nezřídka proto, že potkal někoho jiného, neokoukaného, nevyzkoušeného, kdo mu slibuje uniknout z toho všedního stereotypu a „začít nový život“. Je jedno, zda na to ten druhý přistoupí, nebo se brání. Již je rozhodnuto. Není o čem diskutovat. Zbývá jen nějak rozdělit společný majetek a dohodnout se na péči o děti. Údajně tak, aby byl „respektován jejich zájem“.  Nuže: v zájmu dětí je obvykle to, aby rodiče zůstali spolu, aby dětem vytvářeli rodinu, domov a pevné, bezpečné zázemí.
A tehdy přichází dost často na řadu onen argument, že „nemá cenu spolu zůstávat jen kvůli dětem“. Ne? A co tedy má v životě lidském nějakou cenu? Samozřejmě: mají-li se spolu dva lidé věčně jen hádat nebo okolo sebe chodit jak dvě těla bez duší, je to asi lepší. Nicméně, otázka je, proč by tomu tak mělo být? Jestliže svého času dva lidi k sobě něco poutalo natolik, že se rozhodli sdílet společnou domácnost a  mít spolu děti, jak se to mohlo jenom tak vytratit? Nestalo se spíš to, že se jednomu či oběma dočasně zatemnil mozek? Že ztratili smysl pro to, co je v životě nejdůležitější? Nebylo by spíš lepší podniknout menší cestu do vlastní duše a znovu si ty věci ujasnit? Jak už jsem psal ve svém článku Agapé, erós, filia, nelze věčně živit pouze erós. To se ještě nikdy nikomu nepodařilo. Vztah se musí transformovat. Agapé a filia dokáží erós nejenže dostatečně kompenzovat, ale v konečném důsledku přinášejí mnohem víc uspokojení. Následně se pak ani ten erós zcela nevytratí. Je jenom umírněnější a méně nápadný. Už to možná není ta spalující vášeň, ale pořád je to velmi příjemné, hřejivé teplo.
Ale dnes jsme všichni nakaženi virem hédonismu. Umělci, filosofové a revolucionáři sváděli po staletí boj o „osvobození člověka“, o uznání práv jednotlivce. V zásadě se jim to podařilo. Alespoň v naší tzv. západní společnosti má dnes jednotlivec tolik práv a výsad jako nikdy v historii. A když se to vezme kolem a kolem, povinnosti nemusí mít žádné. Veškeré povinnosti se odvíjejí pouze od toho, pro co se člověk rozhodne. Pokud se rozhodne pro dráhu nemajetného bezdomovce, nemusí nikomu nic. Jen pokud se člověk rozhodne pracovat, musí plnit povinnosti vůči svému zaměstnavateli. Pokud je sám zaměstnavatelem, má naopak povinnosti a závazky vůči svým zaměstnancům, vůči dodavatelům a odběratelům apod. Pokud vydělává peníze, musí z toho odvádět daně. To se nám sice nikomu nelíbí, nicméně uznáváme, že nějaký státní aparát asi potřebujeme. A ten je třeba z něčeho zaplatit. Pokud se člověk rozhodne mít děti, opět mu z toho ze zákona vyplývají určité povinnosti. Ale těch není ve skutečnosti mnoho.
Když se rozhlédneme kolem sebe, vidíme, že většina lidí usiluje v zásadě o jediné: o dosažení svého vlastního uspokojení. Přičemž mají pocit, že nejlepší cestou k dosažení sebeuspokojení je obklopovat se věcmi, používat věci, dopřávat si vzrušující zážitky, zábavu, dobré jídlo, pití, nevázaný sex. Je vyzkoušeno, že to funguje jen velmi nedostatečně. Všechny věci a činnosti dokáží přinést uspokojení pouze krátkodobé. Věci, zážitky, zábava, jídlo, pití i sex s jedním partnerem se nakonec omrzí. A tak lidé nakupují nové, dražší věci, vyhledávají nové, ještě víc vzrušující zážitky, nové formy zábavy, nová jídla a nápoje nebo alespoň jejich větší množství. A střídají sexuální partnery. Život plyne a za člověkem nezůstává nic než hora odpadků a stále větší citová a duševní prázdnota. A pokud má děti, tuto prázdnotu jim předává a ony si ji nesou do dalšího života, aby ji pak předali zase svým dětem, a ty svým…
Za tzv. totality jsme se ve škole na hodinách občanské nauky učili, že „rodina je základ státu“. Byla to natolik okřídlená poučka, že se na to dělaly i vtipy. Za tehdejší situace se nebylo čemu divit. Socialistický stát sice na jedné straně zdánlivě o rodinu pečoval, ale na straně druhé jí dokázal velice krutě zneužívat. Vydíral rodiče skrz jejich děti a naopak.
Nicméně rodina je skutečně základem společnosti. Ať se podíváme do kterékoliv epochy a kultury, vždy byla rodina základní jednotkou. Někdy to byla dokonce rodina hodně rozvětvená, která měla podobu rodu či klanu. A kde je rodina dnes? U nás už jsme prý dosáhli padesátiprocentní rozvodovosti. Někteří lidé se za svůj život stihnout rozvést i vícekrát. A tak vznikají spletité vztahy. Například  „polovičních“ sourozenců, z nichž každý má jiného otce nebo matku. A někteří žijí s matkou, jiní s otcem. Děti jednoho otce žijí u dvou různých matek. A s matkou tam s nimi bydlí chvíli jeden „strejda“ pak druhý, pak třetí… na straně otce se to také všelijak střídá… Kde je v tom nějaké zázemí, nějaký řád? Jak se pak člověk má sám v sobě vyznat? Jak má vědět, kam patří? A tak se tím životem všelijak plácá a proplétá a marně hledá pevnou půdu pod nohama. A když nakonec najde partnera nebo partnerku, historie se opakuje, protože ani jeden z nich neví, co je to rodina. Neznají její cenu. Neumějí v rodině fungovat. Nevědí, že často je třeba upozadit sám sebe a přistoupit na kompromis. Že někdy je třeba prostě zatnout zuby a makat, aby člověk překonal nějaké náročnější období. Ne. Přistupuje k tomu jako ke všemu ostatnímu: Když už se mu nelíbí nebo mu nevyhovuje auto, prodá ho, a koupí si nové.
Není pak divu, že stav společnosti je takový, jaký je. Protože jsme společnost Bludných Holanďanů. Věčných životních tuláků bez cíle nemajících žádný domovský přístav.
Své ženě jsem schopen odpustit skoro všechno. Že mě podváděla. Že mě psychicky deptala. Že na mě vyzrála i ohledně peněz. Že o mně říká lidem ze svého okolí věci, které nejsou pravda. V podstatě cokoliv, co se týká mé osoby. Ale opravdu nevím, zda ji někdy odpustím to, jak se provinila na našich dětech. Protože na nich tu změnu jasně pozoruju. A rozhodně to není změna k lepšímu (i když jsou pořád hrozně šikovné). Ale ta vykořeněnost a rozpolcenost už tam je. A nedůvěra. Od malička jsem se jim snažil vštěpovat, že rodina je to nejcennější, co mají. Teď z toho mají v hlavě zmatek.
Když moje žena několikrát opakovala to, že se kvůli našim dětem nehodlá obětovat, vždy mi okamžitě blesklo hlavou, že já klidně. Akorát, že bych tomu nikdy neříkal oběť. Moje děti jsou jediným smyslem mého života. Může snad člověk naplnění svého smyslu života nazývat obětí? Dost často mě opouštějí síly. Jsem sám a můj život je nyní především práce, která už také není, co bývala. Hůř se shání, je méně zajímavá a hůř placená. Někdy v noci brečím a mám pocit, že už to dál nevydržím. Pak se z toho ale vyspím a ráno si řeknu, že se nedá nic dělat. Zbývá už jen pár let, kdy budou moje děti skutečně „děti“. A po tu dobu musím dělat vše pro to, aby byly šťastné. A aby se něco užitečného naučily. Třeba to, jak nebýt Bludným Holanďanem. Především to bych byl rád, kdyby se mi podařilo.