Kouření v restauracích - polemika s Petrem Mazákem

Petr Mazák je bloger, který mě svými články zaujal. Rozhodně není hloupý. Nicméně ve svých dvou článcích na téma kouření v restauracích se dopustil, dle mého soudu, několika omylů.

1. Otázka svobody: okřídlená floskule praví, že „svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého“ - což není vždy tak jednoduché a otázka kouření ten problém ilustruje velmi názorně. Bude-li v kuřáckém podniku 99 nekuřáků a jeden kuřák, který si zapálí cigaretu, svoboda všech 99 nekuřáků bude tím pádem okamžitě nahlodána. Mohou samozřejmě kuřáka požádat, aby šel kouřit jinam, ale ten může argumentovat, že kouřit je jeho právo. A bude mít pravdu. Co se bude dít pak?
2. Otázka veřejného prostoru a veřejně přístupného prostoru.  Zde se Petr Mazák dopustil zavádějící definice. Restaurace není pouze „veřejně přístupný prostor“. Veřejně přístupný prostor je, když mám třeba pozemek, přes který vede pěšina. A já se rozhodnu, přestože se nejedná o věcné břemeno, že ten pozemek neoplotím a nechám lidi dál používat tu pěšinu. Restaurace je prostorem, kde je provozována SLUŽBA jako předmět podnikání. A tato služba je primární. Soukromí prostoru sekundární. Restaurace či provozovna zde funguje jako ROZHRANÍ mezi prostorem soukromým a veřejným. Toto rozhraní je regulováno od nepaměti. Liší se pouze rozsah a formy regulace.

1. „V socialistickém fašismu, na druhou stranu, jsou jedni utlačováni, protože se druhým nelíbí. “ - zde použil Petr Mazák poněkud expresivnější formulaci. Ta ovšem není na místě. Jak už jsem psal v bodu jedna, s tou svobodou to není vždy úplně jednoduché a jednoznačné. Uvedu takový příklad či podobenství. Vyprávěl prý kdysi náčelník jednoho domorodého kmene: „Za starých časů se nám žilo dobře. Zem patřila všem a nikomu. Lidé žili v tlupách a každá tlupa měla svého náčelníka a svá pravidla. Když se někomu v nějaké tlupě nelíbilo, prostě se sebral, šel o kus dál, a tam si založil vlastní tlupu. Potom přišel bílý muž, řekl, že zem patří jemu, a rozdělil ji na státy a na pozemky. Od těch dob už nejsme svobodni, protože nemůžeme žít, jako dřív. Musíme žít podle zákonů bílého muže.“

Ve stávajícím uspořádání naší společnosti na sebe různé „svobody“ neustále narážejí. Narážejí na sebe svobody jednotlivců, dost často jsou v konfliktu svobody jednotlivců a skupin atd.

Proto máme demokratický politický systém, který se snaží rozhodnout o tom, která svoboda dostane přednost. A ano: v mnoha případech se stává, že se některá skupina pak cítí takovým rozhodnutím ve svých svobodách omezena.

Sporných otázek je dnes celá řada. Například otázka hazardu. Otázka emisních limitů a životního prostředí obecně. Atd.

V zastupitelské demokracii existují určité paradoxy. Volíme si strany a zastupitele v naději, že budou ve vládě, parlamentu a senátu hájit naše zájmy. Ne vždy je však naše očekávání splněno. Tam je potom na místě se ptát, zda jsme si tu politickou reprezentaci vybrali správně.

V zásadě by se však mělo v takových otázkách jako kouření v restauracích apod. rozhodovat na základě konsenzu. Neboli převažující shody. Konsenzu zpravidla předchází určitý diskurz neboli rozprava.

Jak již jsem napsal v bodu 2, je oblast „rozhraní“ mezi soukromým a veřejným prostorem regulována. Do toho rozhraní patří prakticky veškerý obchod, služby, kultura atd. Konsenzu, že je zde třeba určité regulace, bylo dosaženo už dávno a skoro nikdo to nerozporuje. Průběžně se však vede rozprava o tom, co přesně je třeba regulovat a jak. A to z toho důvodu, že potřeby a postoje společnosti se v čase mění.

Pokud bude výsledkem současného diskurzu rozhodnutí, že je třeba kouření v restauracích zakázat, nebude se jednat o žádný „socialistický fašismus“. Bude to naprosto v pořádku. Samozřejmě to ale nebude nijak vypovídat o tom, zda to bude správné či nikoliv.

Druhá věc je, že takový zákaz nemusí nutně vyjadřovat skutečnou vůli většiny voličů. Že se nebude jednat o konsenzus, ale o diktát. A to je v této, ale nejen v této, otázce klíčové: Konsenzus ano. Diktát nebrat.