Jak smazat diskuzní příspěvek

„SMAZANÝ PŘÍSPĚVEK Příspěvek byl odstraněn autorem blogu. Opakované vložení může být smazáno redakcí.“ Ale já, ať koukám, jak koukám, tak u svých příspěvků žádnou takovou možnost mazat diskuzní příspěvky nemám. Mám tam jen bonztlačítko s vykřičníkem. Je to snad nějaká protekce?

To je vlastně všechno, co jsem chtěl napsat. Ale to je trochu málo, že?

Tak se vás pokusím trochu pobavit. Nedávno jsem vykopal z archivu nějaké starší texty na téma horrorcore. A vidím, že už je zase aktuální:
Krváček

Pižlal mu nožíštem nozictu. Nebožížtem navltal hlavictu. Z hlavicty blctem vyšál mu možešet. Vytopal na žahjádce hlobecet. Pžichlyl se pezintou v poštýlce. Špintal a šchjábal še plstíctem v pldýlce.
Polaštalo ho slunícto láno po šelíštu - pjobudil še, pjotáhl še, chuť doštal na chlvictu.
Otevžel šuplíšech, šo že tam má - šetylectu, pištoltu a ležavý hát.
Chvilištu dumal, šo šebou vžít, ším vjaždičtu vytonat by mělo to vtip.
Nachoneš hášet ždál še mu nejhezcí, šáh po něm, potěžtal - toho naň zavěší?
Do chapšišty u bundišty inštjument vložil, už doctat še nemůže, šelištý ožil. 

Již plíží še noší ve švitu měšíše, nad hlavou žáží mu hvězdišech tišíše.
Plíží še, plíží, oběť ši hledá, funí jak mašinta, tváž jeho bledá.
Po nábžežíštu šoulá še, žtjáší švůj chlid - chše choštišty lámat, čiží kjev pít.
Lušišet jeho še žmočňuje tžaš - však nichde nichdo. Ach! Špej to ďaš! 

Už šotva vidí, žtěšta še plouhá - jak to že v uliších nichde ni noha?
Náhle še měšteštem lozlehl lyt - Špajta šou šaláti - vyhjál Banít!
Do ošišta vlaštního žalažil hášet, už je š ním ámen, chonší chlvášet.

*** 

Tři mušketýři ještě po třiceti letech

Bonviván Porthos ležel na zádech a prděl do hlíny.
Estét Aramis nadšeně čichal ke kytičkám zespod.
d'Artagnan, altruista a dobrák od kosti, krmil červy.
Athos, starý morous a nemluva, jen tak tiše tlel.

***

Nerušte dědky, když tlačí 

Matti Šulinen jako obvykle lelkoval na prahu svého malého, zchátralého domku. Nepřítomným pohledem sledoval těžká mračna, která se stahovala nad městem. Z letargie jej vytrhlo křupání sněhu. Otočil se po zvuku. Byl to Aki Jervenpä.

„Čekáš?“ oslovil Mattiho bez pozdravu. Šulinen jen mlčky přikývl.

„Tak pudem dovnitř, ne? Co tady nakoukáme?“

„Hm.“ Matti otevřel dvéře a jako první vešel do spoře osvětlené seknice. Aki ho následoval. Posadili se na štokrlata. Asi půl hodiny mlčeli jako zařezaní, než se ozvalo kradmé zaťukání na vrátka.

„Je otevříno,“ zahuhlal Šulinen.

Vrzlo to, a dovnitř se opatrně nasoukal Rabinatrah Mariamäki. Byl snědý a měl černé vlasy. Byl to prý způsobeno tím, že jeho otec byl Ind. Protože se jmenoval Rabinatrah, nebyl důvod mu nevěřit. Usedl na třetí sesli a rovněž se jal mlčet jako zařezaný. Nakonec to však nevydržel.

„Kde je Hietikko?“

„Tlačí,“ odsekl neochotně Matti.

„Hej, Jaakko!“ zvolal Rabinatrah zvučným hlasem.

„Neruš ho,“ napomenul ho Jervenpä starostlivě. „Víš, co staroch dokáže.“

„Hm,“ přitakal Šulinen.

Následovaly další tíživé minuty. Konečně se venku ozvaly plíživé kročeje. Pak někdo zlehka, rytmicky zaklepal - ťuk, ťuk, ťuky, ťuky, ťuk. Jednou jen a pak už ne.

Hned všichni v chýši zbledli jak by špatnou stravu jedli. Náhle zvláštně rozjaření, jak v blahodárném opojení, jež dostavit se mělo teprv - jednou jen a pak už ne.

„Hej, Jaakko!“ vykřikl Mariamäki.

„Neruš ho,“ opakoval Jervenpä své varování s úzkostí v hlase, „nebo bude po všem.“

Jenže... tři muži v síni na sebe chvíli upřeně a tázavě hleděli. Venku někdo nedočkavě přešlápl.

„Tvůj barák, Matti,“ řekl nakonec Aki.

„Hm,“ zavrčel Šulinen nevraživě a odchrlal si. Pak se zhluboka nadechl a spustil smluvené heslo: „Je to host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - pozdní host, jenž znenadání zaklepal tak neslyšně - jednou jen a pak již ne?"

Dvéře se se skřípěním otevřely a kdosi vešel do chalupy. Slyšeli, jak si v předsíni sklepává sníh z bot. Pak stanul na prahu a opatrně složil na podlahu svůj batoh.

„Vítej, Atillo, cožes tentokrát sám?“ zahlaholil vesele, byť s jistým zklamáním v hlase, Rabinatrah. Ptal se na Atillovu ženu, které zde, v Szabóově nepřítomnosti samozřejmě, neřekli jinak než Pič boží.

„Sám, zato s plným ruksakem,“ odtušil Maďar.

„Neseš világos sör?“ ptal se nedočkavě Jervenpä.

„Nesu. Taky kék frankos…“

„Hej, Jaakko!“ zaječel Mariamäki, že ho muselo být slyšet až v St.Petěrburgu.

„Neřvi tu jak na lesy, dacane,“ okřikl ho Hietikko a s brbláním se štrachal z latríny. „Já vím, co je za den. Ale když příroda zavolá, nedá se nic dělat. Villányi burgundi máš, Atillo?“

„Mám, ale to je pro dnešek všechno.“

Rabinatrah očividně posmutněl.

„Co čumíš, jako by ti utekli sobi?“ zajímal se dědek, kterému jen tak něco neunikne.

„Ále,“ odtušil Mariamäki a ve svém spínu zapomněl, že si má dávat pozor na jazyk. “Když já raději Meču krv…“

„Cože?!“ zvolali ostatní jednohlasně. Než se údajný Ind stačil vzpamatovat, leželi na něm a ruče jej šacovali.

„Tady to je!“ zvolal vítězoslavně Aki a mával ve vzduchu Rabinatrahovým občanským průkazem.

„Co tam stojí?“

„Todor Topalov…“

„Špión!“

„Já to věděl!“ zasípal Jaakko nenávistně a už držel Bulhara pod krkem. Silou, kterou by v jeho vetchém těle málokdo hledal, dotáhl Todora k latríně a nacpal ho hlavou dolů do jámy. Za chvíli bylo po všem.

Nerušte dědky, když tlačí.