Pro táty, tatíčky… II

V první části seriálu jsem navodil téma. O čem tedy bude řeč dál? Pokusím se radit. Já vím, že rozumbrady nemá nikdo moc rád, ale risknu to.

Pokusím se radit všem nastávajícím nebo čerstvým otcům. A nebudou to jen rady ohledně střídavé péče. Některé mohou třeba i zachránit vztah. To se mně sice nepovedlo, ale to se nedá nic dělat. Tady se budeme bavit hlavně o vztahu otců a dětí. Některé rady možná budou působit příliš samozřejmě, ale on člověk nikdy neví, komu co přijde vhod. Co je pro někoho samozřejmost, je pro jiného věc neslýchaná a naopak.

Jeden oblíbený mýtus či snad dokonce rčení praví: „Žena je matkou od přírody, muž se otcem musí teprve stát.“ Já s tím moc nesouhlasím, i když mateřský pud samozřejmě nepodceňuji. Ale znám příliš mnoho špatných matek na to, abych to bral jako bernou minci. Asi ten mateřský pud nebude všem ženám tak úplně vlastní. Jenže pokud žena nechce dítě, má stále dost problém si to před společností a rodinou obhájit. Hlavně matky bývají v tomto ohledu dost nesnesitelné a často na své dcery dotírají kdy už budou babičkami.

Asi to bude tak, že část žen, asi dokonce i většina, má přirozený mateřský pud a když se jim nepodaří včas otěhotnět, dostaví se, jak se říká, tikot biologických hodin. Jiným ženám biologické hodiny netikají, ale všichni okolo nich předpokládají, že ano. A nikoho nikdy nenapadne, že by žena měla problém vcítit se do mateřské role a mohla být v té roli třeba i nešťastná. Navíc k tomu přistupuje ještě současné hnutí super matek, které se snaží každému na potkání ukazovat, jak má taková správná matka vypadat. Povídání o ženách ne-matkách by bylo určitě zajímavé, ale to by bylo nejlépe od nějaké takové ženy. Já se k tomu necítím být dostatečně povolán.

Zmínil jsem to pouze proto, že muži mají opačný problém – cítí-li se být muž od počátku otcem, skoro nikdo mu to nevěří. Není to vlastně ani téma.  Dnes sice existuje hnutí aktivního otcovství apod. a je to dobrý trend, ale stále ještě nežijeme v době, kdy být táta – tedy nejenom dárce genetické informace – ale skutečný rodič, ještě není tak úplně samozřejmé.

Já třeba měl k dětem vztah od malička. Co jsem začal brát rozum, svěřovali mi dospělí mladší děti, protože věděli, že si s nimi budu hezky hrát a dám na ně pozor. Pravidelně jsem tak chodil za malou dcerou našich sousedů nebo za svými dvěma nejmladšími bratranci. A biologické hodiny začaly tikat mně. Tak nějak od těch osmadvaceti. Několik mých kamarádů mělo v té době malé děti, takže jsem o dětskou společnost rozhodně ochuzen nebyl, ale přesto jsem toužil po dětech vlastních. Měl jsem úplně ty stejné pocity, které líčí nedobrovolně bezdětné matky, které sledují cizí děti na pískovištích apod. Mám je vlastně i teď, i když vlastní děti už mám. Ale velké. Samostatné. Líbilo by se mi mít zas nějakého malého, vykuleného špunta. Dcery říkají, že už to mám vydržet, že už budu brzy dědečkem, ale to taky ještě slyšet nepotřebuju – zas tak staré ty holky ještě nejsou.

Byl jsem to já, kdo začal v našem vztahu první mluvit o dítěti. Což bylo dáno asi i tím, že žena byla o deset let mladší. Tak jsme se nějak dohodli na kompromisu, aby to pro ni ještě nebylo moc brzy. A když se nám Berunka narodila, tak jsem byl okamžitě ztracený a věděl jsem, že se žádným otcem nějak postupně stávat nepotřebuju. Že už jím jsem.

Takže první rada pro muže:

Srovnejte si v sobě, zda děti chcete, nebo ne. Ono se o tom hodně mluví, že kolikrát ženy své partnery do toho dítěte různě vmanipulují nebo je dokonce postaví před hotovou věc. To není dobrý začátek pro to, stát se rodičem.  Já myslím, že v dnešním přelidněném světě není žádná ostuda a katastrofa děti prostě nemít. Jasně, hodně se také mluví o tom, že naše populace stárne, že nebude na důchody atd., ale tím se nenechte ovlivnit. Je sice pravda, že někde se momentálně rodí dětí málo, zatímco jinde moc, ale to se nějak časem srovná. Pokud se člověk nechce realizovat jako rodič, má spoustu možností realizovat se jinde.

Také si srovnejte v hlavě, kdy dítě chcete a s kým ho chcete. Měl jsem jednu kamarádku. Ta má tři děti, každé s jedním otcem. To první manželství a těhotenství, to byl takový omyl mládí. Pak našla bezva muže. Měli spolu syna. A pak se v práci zamilovala do kolegy. Přišla se s tím za mnou poradit. Já jí radil, ať si to teda užije, když jinak nemůže, ale ať kvůli tomu nerozbíjí rodinu. Že ono to časem vyprchá. Ale ona si nedala říct. Že prý s tím mužem strašně moc chce mít dítě. Tady se nechci dopouštět nějaké generalizace, znám takový případ opravdu jenom jeden, ale tohle taky není dobrý model, jak se stát rodičem.

Prostě, chlapi: jestli děti nechcete, nestyďte se za to. A chcete-li trvalý, ale bezdětný, vztah najděte si ženu, která také nechce děti. Jsou takové. A není jich málo. Nebo chvíli počkejte, a pak si najděte nějakou, která děti už nechce. Nebojte se o tom nahlas mluvit. Můžete mít skvělý vztah. Opět tím trochu zvýšíte pravděpodobnost, že k sobě najdete partnerku, s kterou si budete navzájem vyhovovat.

Rada druhá:

Pokud dojdete k závěru, že děti opravdu chcete, že po nich toužíte, neponechejte nic náhodě. Samozřejmě – nejdřív musíte mít po svém boku ženu, s kterou to dítě počnete. S tím vám nepomohu. (A mimochodem – fandím gay párům, aby mohli už brzy děti adoptovat. Nadále se zde však budu věnovat otcovství v heterosexuálním vztahu). Jakmile se s partnerkou dohodnete, že založíte rodinu, buďte otcem od toho okamžiku. To znamená: starejte se. Jezděte s ženou na gynekologické prohlídky. Koukejte se spolu na ultrazvuk. Těšte se. Vybírejte společně kočárek, postýlku a takové ty věci.

Samozřejmě musíte být u porodu. Neexistuje, abyste nebyli u porodu. Pravda, některé ženy říkají, i když jich asi není mnoho, že muže u porodu nechtějí. Pokud zrovna to bude případ vaší partnerky, promluvte si o tom. Proč to nechce. Některé ženy se třeba bojí, že když je muž uvidí v té ne úplně nejvíc sexy pozici, tak že už pak o ně nebude mít zájem. Přesvědčte partnerku, že nic takového nehrozí. Jiné zase nechtějí muže do ničeho „nutit“. Ujistěte ji, že u toho porodu opravdu být chcete. Že je to něco, co si rozhodně nechcete nechat ujít.

Jsou také muži, kteří mají pocit, že to nezvládnou – pohled na krev a kdesi cosi. Na to já mám takový názor, že když to musí vydržet žena, která toho má na krku jaksi víc, tak by pro muže neměl být problém být alespoň u toho. Pokud někdo opravdu při prvním pohledu na krev okamžitě omdlí, tak je to asi problém. Ale třeba se to dá nějak řešit. Nějakým práškem třeba. Nevím, asi by to v takovém případě chtělo se poradit s odborníkem.

Proč je tak důležité být u porodu? Z mnoha důvodů. V prvé řadě jde o to, že tam se svou ženou jste. Že se jí snažíte být oporou, že s ní sdílíte ten okamžik. Připravte se pouze na to, že ona třeba na vás v té předporodní době nemusí vždy reagovat podle vašich představ. Může být podrážděná, může jí v jednu chvíli třeba vadit váš dotek apod. Toho si nevšímejte. Prostě tam buďte a snažte se nepřekážet. Dále je dobré vidět, co takový porod obnáší. Aby k tomu měl člověk náležitý respekt. Jasně, člověk se na to může podívat v nějakém dokumentárním filmu. Na Youtube najdete autentické porody, ale to není ono. Také, pokud budete rodit v porodnici, jste tam od toho, abyste dohlédli na to, že se bude personál k vaší ženě náležitě chovat. A konečně je tam ten první kontakt s čerstvě narozeným dítětem. Když ho dostanete poprvé do náruče. Když se na vás poprvé podívá. To je zase okamžik, který se nedá ničím nahradit.

Nicméně před porodem vás čeká spousta práce. Je třeba si vybrat porodnici. Hodně dnes frčí porody doma. Já se netajím tím, že jsem proti nim. Napsal jsem o tom před časem samostatný blog:  http://indruch.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=439185. Píšu v něm i o tom výběru porodnice a dalších věcech. Něco jen krátce zrekapituluji a doplním. Opravdu si dnes můžete porodnici vybrat. A velice rychle poznáte, kde jsou k vám vstřícní, komunikují s vámi, poskytují informace a vysvětlují, a kde vás berou jako pacienty, kteří nemají co ničeho co mluvit. Těm druhým případům se samozřejmě obloukem vyhněte. Určitým indikátorem je už třeba to, zda chce porodnice za přítomnost otce u porodu nějaké peníze. Tím dává automaticky najevo, že přítomnosti otce u porodu není příznivě nakloněna. Dále existují některé sporné úkony jako je např. podávání prostředků usnadňujících porod (oxytocin apod.), utišujících prostředků (třeba epidurál), poslední dobou hodně diskutovaný nástřih hráze. Klidně se na to všechno zeptejte a na základě odpovědí se rozhodněte. Uvažujete-li přece jen o porodu doma, podívejte se se ženou na zmíněná videa na Youtube. Uděláte si na základě toho představu o tom, jak to při takovém domácím porodu vypadá. Mimochodem, jednou z výhod porodu v dobré porodnici, je to, že tam má rodička zajištěn dokonalý servis. Což doma nemá, samozřejmě. Pokud tedy si neuděláte čas vy, nemá čas její matka eventuálně nenajmete na pár dní nějakou ošetřovatelku. Ono totiž není špatné nechat se alespoň prvních pár dní po porodu jenom obsluhovat a věnovat se miminku.

Jak už jsem napsal, ne všechny porodnice jsou v pořádku. Ne všude je v pořádku personál. Takže opět neponechejte nic náhodě. Ptejte se známých, hledejte na internetu a zjistěte si, jakou mají porodnice ve vašem okolí pověst. Vytipujte si dvě tři (dle možnosti, samozřejmě) a běžte se tam podívat, poptat. Uvidíte, jaký to tam na vás udělá dojem. Jaké tam bude prostředí, jak se k vám budou chovat lékaři a sestry. Záleží hlavně na sestrách. Pokud probíhá porod bez problémů, doktor či doktorka do toho moc nekecá odrodí to víceméně sestry. I potom budete v kontaktu hlavně se sestrami. Podívejte se, jaké jsou pokoje. Zvažte tzv. nadstandard. Tedy pokoj, kde budete moci přespat se ženou a novorozenětem i vy. Zvlášť u prvního dítěte je to k nezaplacení. Ale ne každá porodnice to nabízí. Taky, pokud žena rodí poprvé, je dobré, když je k dispozici laktační asistentka. Člověk by si řekl, že na tom kojení přece nemůže být nic složitého. Opak je pravdou. Není to sice kdovíjaká věda, ale pár věci je třeba znát. Jinak se dítě pořádně nenapije, ženu to může třeba i bolet a skončí to třeba i tím, že nebude mít dost mléka.

Když vyberete dobrou porodnici s příjemným personálem, není důvod rodit doma. Absolutně vůbec žádný.

Ideálně, pokud to jenom trochu možné, si na těch prvních pár dní vezměte volno a buďte se ženou a s miminkem. Jsou to nezapomenutelné chvíle. A žena bude ráda, když se o ní bude pár dní někdo chvíli láskyplně starat. Od začátku samozřejmě fungujte s miminkem. Matka ho musí kojit. To vy zastat nemůžete. Všechno ostatní ano. Můžete ho houpat, aby si odříhlo, můžete ho koupat, můžete ho přebalovat. Samozřejmě si s ním můžete hrát a komunikovat. Toho přebalování se nebojte. Viděl jsem nějaká rádoby zábavná videa, kde otcové přebalují miminko. Jeden si na to vzal plynovou masku, druhý dělal, že ho to děsně natahuje.

Vězte tedy, že stolice dítěte, které je výhradně kojené, vůbec nesmrdí. Dokonce by se dalo říct, že docela příjemně voní. Ani to kdovíjak hnusně nevypadá. Je to taková žlutá kašička. Dokonce si u toho přebalování někdy i zasmějete. Například, když dítěti dáte čistou plínku, a ono to do ní hned udělá zas. To je přece k popukání. Nevábně páchnout to začne, až začnete přikrmovat. Hlavně masem. Ale to už to budete mít v ruce, tak to zvládnete rychle. A dítě se pak už zpravidla za chvíli naučí na nočník nebo na záchod, takže to dáte. Taky se naučte olejíčky, pudry, krémy atd. S tím vám pomůže dětská doktorka.

Berte si miminko na uspání. To si lehnete na záda a dítě si položíte na prsa. Ono hezky vrní a jde vám z něj na vás takový jakýsi klid a teplo, že kolikrát usnete dřív.

Jedna rada mimo pořadí (ale zato nad zlato): milujte své dítě a radujte se z něj. Ale nepropadejte fixní představě, že každý musí to dítě vnímat tak jako vy a být zvědavý na každý jeho nový „výkon“. Zkrátka a dobře: nezakládejte svým novorozeným dětem profily na Facebooku ani to nepřehánějte se sdílením fotografií potomka a „veselých příhod z jeho života“ na své zdi. Většina přátel vám to totiž sice neřekne a ze slušnosti vám dá „lajk“, ale v skrytu duše vás za to budou nenávidět. Akceptujte skutečnost, že vaše dítě je vaše dítě, a jako takové je jistě skvělé. Ale ostatní lidé mají zase své děti. Na ty vaše se tu a tam rádi podívají, ale nemusí to být každý den. Ani každý týden. Dvakrát, třikrát do roka stačí. A taky myslete na to dítě. Že vyroste. A bude mít své kamarády. Vaše pubertální dcera nebude určitě dvakrát nadšená z toho, až jí kamarád řekne: „Hele, tuhle jsem koukal svý mámě na Facebook, a viděl jsem tam tvůj první bobek.“ Respektujte soukromí svých dětí. Nečiňte svým dětem to, co byste neradi, aby vaši rodiče činili vám.

(Pokračování příště)